Pryč s katafalkem! – Růže sem,
a věnec kolem skrání,
Pochodně vzhůru! Prápor v pěst,
a slavme z mrtvých vstání! – –
Čas vzešel: Tisiciletou
nechť skoučíme již muku,
my synové jsme života –
jen boj nám ssíli ruku. – –
Klesají pouta! – Země vic
není žalářem pouze,
my k blaženosti určeni
a ne k blouznivé touze,
že po smrti nám kyne ráj
a věčné v nebi slasti:
my pro život jsme stvořeni
a zem’ je naší vlasti. –
Nad námi šumí budoucnost
své bájné, rájské zpěvy
a ve prorockém nadšení
nám lepší časy jeví:
zanikne temno – zmizí bol,
jenž v světě dosud víří,
my sami sobě budem’ dost
a duch se s tělem smíří.
Co rovní bratři budem’ žít,
a žezlo bude v chýži:
nebude víc zlých přízraků,
jenž nás jak můry tíží:
nebudem’ v marném toužení
obracet zraky k nebi
a žebrat s mysli dětinskou
o denní naše chleby.
My důvěřujem’ jedině
ve vlastní naší sílu –
v svornosti, v míru stavíme
se k vznešenému dílu:
By láskou k sobě poutány
všechny národy země
co národ jeden – titanský –
hrdě vznesly své témě,
by dokázaly božství své,
a v velkém, slavném bojí
zpět vydobyly práva svá
a lidskou hodnost svojí,
jenž utlačena dávný čas
konečně vyvstat musí
a bídu dlouho trpěnou
ve vlastním lóži zdusí. –
Pryč s katafalkem! – Starý svět
již dávno v hrobku klesl
a fénix časů nádějných
se vzhůru z žáru vznesl:
On mocnýma teď křidloma
ku předu – k světlu – spěje,
a nové doby vítězství
nad starou bídou pěje.