Šel kolem mne. Bledou mu věnčil tvář
Vlas temný, splývající s skrání,
Z oka šlehala hrůzná, pyšná zář,
Vesuvu zář tak svítí v umirání.
Na hrdém čele runy vyryty:
Poznal jsem pěvce hněvy brněného,
Jemuž náděje světa zabity,
Promethea za zpěvy zkoušeného. –
V ňádrech mu písně vrou od dávných let –
Leč ruka pevně rty k mlčení svírá:
Zapěje-li, pobouří sobě svět –
A přec se píseň poutům ňáder vzpírá.
Má rvát si, zapěv, časné šediny? –
Zdrcená slza v oku se mu třpýtí,
A v ňádrech jeho děsné ruiny,
V ňádrech, v nichž člověčenstva tužby skryty.
Má pítí jedy chátry duševní?
Ta neodpustí velikost a slávu –
A kdo je trpkou pravdou oslní,
Vláčí ho jásajice na popravu.
Snad oslyšen potuchne jeho hlas,
Jak hnizdo orlat v moře se skal ssváté – –
Tak přemítat ve choré duši dlouhý čas
A tisknul srdce světa bolem jaté. –
Dobojoval. – Již hřímá v paláci,
A zpívá bratřím bídou ujařmeným
O hodině, jež mnoho zpřevrací – – –
Zkrášlen jest slávou – leč též jménem kleným. –