Blízko matičky kamenné Moskvy Zelený se pyšní pahoreček, Na tom na pahorku stavení stojí, Stojí staveníčko nevysoké,
O dvou sloupech z dubu tesaných, A na sloupech klenový trámec, Na něm visí petlice hedbávná; Petlicí ostrý vítr pohybuje,
A pusté staveníčko prohvizduje,*) Hvízdá on vítr na dobrého mládce, Hvízdá na bujnou jeho hlavičku. Což ve Kremli ve slavném hradu
Sedí Car hrozný na strašném soudu, A před ním stojí v těžkých okovech Dobrý mládenec, otecký syn. – „Ty pověz mi jinochu, lesní synku,
Z kteréhos rozen města nešťastného, Čího jsi otce, a čí máteře, Čemu jsi v lesích loupež tropil, A kdo jsou tvoji společníci? –“
„Povím ti, má naděje, velký Care! Povím já tobě věrnou pravdu, Já mládec rozen z Novahradu, V žalosti prošel věk dětinský,
V trápení hrozném léta mladá; Čiliž v lidech lidí nebylo, Od domu k domu, z města do města Že jsou mě jinocha odháněli?
Nebylo matky, otce, ni bratrů, Ani na světě příbuzného; Byla jediná stará teta, A stará teta, chudá vdova,
Chudá byla vdovička-doubravička. Ta mne přijala k sobě mládce, Chudým mne jídlem opatrujíc, Chatrným šatem odívajíc,
Ale velké síly doubrava udělujíc. Stromy jsem shýbal k syré zemi, Vlky trhával ve dvě půle, I tato pouta z ocele dobré
Já sílou ve dvé roztrhuji; Leč bídu nebylo přelomiti.“ I podivil se divu Car hrozný, Všickni bojaré polekali se,
A dobrý mládec mluvil dále: „Ach, bídu nebylo přelomiti! Já vozy v doubravě zastupoval, Já bohaté kupce zaskakoval,
Bral zlato, stříbro, všecko zboží, A živé jsem hlavy nikomu nebral. Ty rozsuď, má naděje, velký Care, A ne po hněvu, – po milosti;
Miloť dobrému Caru, slunci jasnému I chudoby temný život osvěcovati.“ Jak se zamyslil pravoslavný Car, Nad slovy smělými a pravdivými,
A zamysliv se mládci milost dal, Slovem carským na vůli propustil. I sloužil on Caru dobrý mládec Pravdou i věrou i velkou sílou;
I stal se udatným Jezaulem,*) A brzo slavným Atamanem, Byl mládec Nikita Ivanovič.
Cookies on Poetry Cove