Vy mé pěstounky, milé matičky,
Vy družky moje, krásné děvičky,
Povězte vy mně, známo-li vám,
Jak dlouho trvá ranní rosa,
A na nebi duha, a hněv lásky?
Já s milým druhem pohněvala se,
A na milého rozhněvala se,
Já k němu, on ke mně nemluvil více,
Ani dvě slova, ani půl slovíčka;
Věrnou jsem lásku pod sníh zakopala,
A na sněhu jsem svůj hněv zapsala,
Svůj hněv zapsala, druha se odříkala.
Zavanul teplý, jarní větříček,
Sněhy roztanuly, hněvy odplynuly,
Zakopaná láska v kvítky vyrostla,
A jisté ve kvítky červené a modré.
Byl den a byla neděle radostná,*)
Já záhy ráno mladička vstala,
Na ulici jsem milého potkala:
„Christos voskres“ k němu promluvila,
K němu promluvila, oči sklopila.
„Istinnoje voskres“ milý odpověděl,
A odpověděv v usta políbil.
Vy mé pěstounky, milé matičky,
A vy družky moje, krásné děvičky,
Bude se jasné slunce mrakem pokrývati,
A nikdý s milým více milá se hněvati.