Jakto za rána, jitra zimního
Neletí sokol po šírém poli, –
Letí na koni bujném mládenec;
On s vrchu pádí jak přede střelou,
A po rovině jakby za střelou,
Nazpět kopytem dobrý kůň jeho
Sněhu vánici práší k oblakům;
Jemu ze chřípí jiskry nesrší,
A srší jemu jíní blýskavé.
I přihnal se kůň často před rokem
Do bývalého, dvorce známého;
Veselým koník hlasem zařechtal,
Bujarým hlasem houknul mládenec.
A ve světnici mladá děvčina
U oken stojí u zkvětovaných;
I nepoznala koně bujného,
Ani mládence na něm dobrého;
Děvčím smyslila sprostým rozumem
A sama k sobě takto mluvila:
Jakýž-to starec, jaký dědúšek
Ajhle do dvoru přijel našeho:
Jak jsou kadeře jeho zbělely,
Jeho vousíska,*) jeho obočí
Jak od starosti pošedivěly.
Opět zahouknul dobrý mládenec
Ke kruhu koně uzdou vázaje,
Hlučněji zvolal: Hoj, ty duše má!
Ty pojď, přivítej, Parašo milá!
I poznala-tě svého milého,
A poznavši jej ven vyskočila,
Jedva v náručí mu neletěla.
Objala rukou, sněžným ramenem
Okolo hrdla mládce dobrého:
A hle kadeře jak dědúškovi
Za tím objetím jsou potemněly;
V oči pohlédla svému milému –
Zčernalo starci bílé obočí;
A usty k ustům svého drahého
Také vousíska odšedivěly.