Pověz, ó pověz, dívčino krásná,
Matčina ty slávo, sivá holubičko!
Pověz upřímnou myšlenečku lásky,
Jak bylo tobě, na zahradě carské
Když jsme druh druha viděli ponejprv?
„Bylo, jak před tím nebývalo nikdý –
Půl očí v tobě, půl se krylo v trávě,
A ne v trávě zelené, ale ve měňavé;
I bylo, jakby uroněná jiskra
Ňádra propadala, srdce dopadala.
Pověz, ó pověz, statný mládenče,
Otcova ty slávo, sokole jasný!
Pověz upřímnou myšlenečku lásky,
Jak bylo tobě, na zahradě carské
Když jsme druh druha viděli ponejprv?“
Bylo, jak před tím nebývalo nikdý –
Jahůdka nekanula s keříčku nízkého,
A suchota*) se vila do srdce bujného,
Jen tebe, a jen tebe očima jsem líbal,
A duší mládeneckou tebe jsem objímal.