Starý zahradníček
Mladičkou dceru má:
Komuž on, můj bože,
To děvče odchová?
Každý v podivení
Její krásu vidí,
A však divu není,
Že se nepřediví.
Viděl jsem ji jednou,
Z okýnka vykoukla,
Jakoby se růže
Z poupátka vyloupla.
Pověz ty nám, pověz,
Starý zahradníčku,
Kdes vzal ten drahý květ,
Tu krásnou růžičku?
„Sám jsem ji o sobě
Na jaře štěpoval,
A ze všeho kvítí
Nejvíc opatroval.“
Vy milé matičky
Dcerušky vezměte,
S nimi k zahradníku
Starému dojděte.
Dejte je u něho
Na jaře štěpovat;
Což vám někdy budou
Mládenci děkovat.