Letí oblaka přes lesy pusté
A luzní snové přes hlavy lidské,
Ach, sledu za sebou nenechávají! –
Jak pod javorem, požloutlým stromem,
Čistá se prejští na dol studánka;
A dívčina sem mladá přichází,
V kovaná vědra vody nabírá,
Vody nabírala, pod javorem sedla,
Bílé ruce klesly, hlavu přiklonila,
Sama ona k svému srdéčku toužila:
„Samotna neroste v poli kalina,
A samotna bydlí v lidech dívčina;
Není příbuzného, ni bratra, ni sestry,
Otce a matičku země zasypala,
A milého druha vojna odjala,
Vojna odjala a krajina dálná.“
Nestaví děvče na oudolíčku
Z drahých kaménků knížecí zámky;
A ona staví na oudolíčku
Z drobných myšlének jen dvě chaloupky:
V jedné matička s otcem přebývá,
A v druhou ona s milým přibývá.
Vedlé chaloupek pěkná zahrádka,
Dosti v ní kvítků nejedné barvy,
A ve chaloupce nejedné radosti.
Podzimní vítr po dolině táhne,
On milé chaloupky i sad odvívá,
V dívčinino srdce smutek zavívá.