K západu slunce se chýlí. Růžovitými posívá Oblakové hory věncy; zlatem již vršky planoucí Klidně slaví odchod zvýšence do lůna tichého, Ještě jenom jediný zásvit se tratí v zlatolýčí.
Nášedivá mlha rozplývá se po obrubě lesní, Kupně se mračna rudá v hladinách rybníka pokojných Zhlíží; zvolna rybák rozkládaje síť na lodičce V soumraku vlnky čeří, dvojitá vesnička ze sádků
Modrošerých kyne s háječkem borovým, libě vůkol Kraj v měňavosti barev plyne v obrazu krásném. Hlas jasný opodál zvonců zní z leštiny temné, Větve sytý skot rozvinujíc, vážným po pahorku
Tihne krokem, veselou si klučík vzadu zpěvkuje píseň. Větrninou se zatím roznáší hláholy v ohlas Z veské vížky na sen připomínajecího klekání. Z proutí šum vrbového tichý vyniká u potůčku,
Anto zlehounka crčí dolinou – kde se duch s zmilelými Předměty rád trudu prost všelikého zabývá, Tamto hrčí zas přes křemení klidné u chaloupky, Z píšťaly líbezné kde večír loudí zvuky pastýř.
Pod hustými chodec polehá mdlý lipami, jenžto Z svých ramenou květ a ochladu naň větříky nesoucí Jemně vypouštějí. Z pustých čarodějně vyhlídá Luna sutin hradu tamto starého; po obloze jasné
Postupujíc semotam vine jen zsinalými se mráčky. Slyš! slyš! hlas to jaký sem z mrákot houštiny nízké Zakroužil medové zvuky? Zlehka nyní povyráží Z líbezných melodý v jemnější; kouzloplnou již
Stříbrně hláholujíc roznáší hudbu povětří Tknuté v kraj poutichlý. Nezni, umlkni, slavíčku! Z dřímoty touhu nebuď! Jihnoucí srdce pojímá Tak blahocit v sladkém celování dívky milostné.
Cookies on Poetry Cove