Půlnoční zanechav krystalové tvrze,
Uzděné na holém, věčnětichém lebu
Zemním, přes naše zas zpurně letěl kraje
Chmourný kmet – šedivý Leden.
Let zdálný jeho my jedva uzírali,
Soptících severů hvižděla nad hlavou
Již naší bujará spřež, diamantový
Táhnouc vůz, na voze kmeta.
On však mžitkoletých jen popoháněje
Břitkým dlouhokopím mnul z obočí mraky
Jíní, a sněhu sil chumle nevídané
Medvědím kožichem třesa.
Ostrý byl letu tok, hrůza byla sněhu:
Však ostrost severů, hrůzy ani sněhů
V závějích nemaří nám Slovanů vděky,
Neshasnou Slovanů hněvy.