Víc tě nezneuctím, hrobko světomilá!
Ni tě, hvězdo kleslá v temném zákrytu;
Víc mé nerozsápe vášeň zdivočilá
Zbojné srdce v strašném smyslů pozbytu:
Jihne srdce – slzy kanou – bol se pýří –
V ututlání hasnou žární ohňové;
Dejte, duch můj ať se opět s vámi smíří,
Čistí, nesmrtelní Manové.
Klidné obydlíčko! kvítí něžné mládne
Na tvém zase zelenavém pokrovu;
Mně jen kvítek kojný, usvadnutý žádné
Jarní dchnutí nevyvábí poznovu:
Ne zde – tam, jen tam nadějnou kotvu klásti
Volno, kde mé blaho světy putuje;
O, kyž brzy možná schránu tížnou střásti!
Kdy, ach, kdy ta doba připluje.