Co mi platny moudrosti nevyvážné sklady, Když ní zléčiť nemožná své a bližních vady? Krásný obraz mudrci před oči stavíte, Krajinami rajskými všecken naplníte,
Tvory vytvařujete ozdobně a dvorně, Jak se láskou obtáčí, beze lsti a svorně. K čemuž medle podpis váš: „Takby mohli býti, Vůle jen se liknaví.“ Učtež pak je chtíti!
Měř a sčítej předměty v každé prostrannosti, Hvězdám běhy vykazuj v nebes hlubokosti, Ba nad světy vynes se hledat božstva sídlo, Skoumej, zpytuj přírodu; – nenajdešli žídlo,
Jakby mohlo člověctvu býti spomoženo, Šlechetnéli srdce tvé, bude zkormouceno, Když se vrátíš k života obecnému chodu, Naříkati uslyše všecko na nehodu.
Co mi platna Uměny libozvučné přízeň? Její sladké usměvy hotoví jen trýzeň. Mysl písní laditi, loudiť od všednosti Hřešno, lépe udržeť ducha v střízlivosti.
Líp se jistou držeti nohou prašné kůle, Nežli letem odvážným slítať světa půle. Vstaň, Lumíre! nepohne moc tvé písně divá Vyšehradem; tvrdšíť již. Vaše slova živá
Rekopěvci, nejsou víc vzatá ze života, Protož nevyplývají skutkem do života. Pějte světu našemu Achyllovy hněvy, Zněte usty plnými Fingalovce zpěvy:
Čím se duše rozpalem valným neroznítí, To v popeli umrkne, ohněm nezasvítí. Co mi platno ohebné srdce k milování? Jižto kochám s zámutkem, není k zavítání.
Hledej, hledej, brachu můj! – Loutky vyfintěné Najdeš, světským šílením veskrz nakvašené, Osud-li ti kterou z nich luzně onevěstí, Vněšná radost uprchne, veta po tvém štěstí.
Druži volíš, cenu tvou vnitřní jenžby ctila, Šumných plesů nehledíc, pro tebe jen žila, Libostně ti osudnou zchlácholila ránu: Mnoho štěstí, brachu můj! najdeš bílou vránu.
Cookies on Poetry Cove