Svatba.

Hrabě Pulkava měl dceru roztomilou, Všemi sedmera krásotek ozdobenou, Třikrát pět Počítala let,

Očka co trnky v hlavě jí hrály, Usta co růže se smály. Slečénku tu na hradě bystrý hoch Těšíval, jen kde ji spatřiti moh;

Již ode mládi Se vídali rádi, Milost se ujímala potajmo, potajmo. Hrabě Pulkava k své dceři jednoho dne

Laskavě mluviti takto se jme: „Těš se, dceruško má! Slavného Čenka Z Chejna jsi ženka,

Svatbu slavíme za tejden.“ Slečénka ta kvílí celých sedm dní; Hoch Zděnko se trápí celých sedm dní: A když se rozvíjelo

Osmého dne Jitro, zaplesalo Na hradu vše, Jen Zděnko a dívka se souží.

Aj, ženich na bujném koníku jede, Družbu s sebou veselého vede. Hosti se scházejí, Hudby rozléhají,

Kněz na se ornat obláčí. Ženušku s mužem kněz bezděky spial, Bezděky dlouhé žehnání jim dal; Darmo plesání

Bez milování Hlučně se táhne po síních. „Zděnko, čilý ty panoši, nalej! Hostům dobrého vína podej.

Hudby nestůjte, – Vesele kolujte! Píte ženušce na štěstí!“ Dí Pulkava. Zděnko hned černooké

Nevěstě v radosti podá divoké Číši: – mu na zdraví Dívka připíjí; Dívce on na zdraví

Číši dopíjí, Připíjí – dopíjí – žalostně. „Co, hudbaři! hudba tak smutně zní, Proč tak uspánlivě hláholí?

Honem veselejší, Rychlejší! Dnešně nám hrejte svatební, Jindy si hučte pohřební.“

A hudba, a hudba jen smutně zní, Nevěsta klesá na zem v rozděšení: „Což nic nevidíte? Což nic nevidíte?

Tamto“ – na hudbaře prsty pokyvne. Všech oči v obdivu hrozném hledí – Kamkoli hlednou – nic nevidí – „Ven – což nevidíte?

Smrt za hudbaři státi, Tam – tamto na housle ji hráti?“ A hudba a hudba jen smutněji zní; Všickni hledí; ale nic nevidí.

Čelo divčině vlhne, A srdce tuhne, Zděnko na dívku se kácí.