Harfa má a vůle dobrodružná,
Zpěvu dar a vzdy radostný vzhled,
Bodrá mysl krasavicem služná,
K tomu široširý svět:
To je všecko, čím mne vypravili
Osudové na pouť divokou;
To je všecko, čím mne podělili
Pod oblohou vysokou.
Já jsem chud, a předci tobě kníže
Nezávidím, buď jak bohaté;
Volnost mou žádný člověk nevíže,
Ani chtíče rozpiaté.
Bázeň o peníze z pokojného
Sna mne půlnocí neburcuje,
Aniž červ pro bratra olstěného
Svědomí mé sužuje.
Jako pták se stromu na strom slídí,
O dnešek jenom se staraje,
Tak má hvězda v byt mne dobrých lidí
Vodí z kraje do kraje.
Při mém zpěvu vesel starostlivý,
Radost v každé tváři zasvitne;
Kdo co má a jeli přívětivý,
S radostí mi poskytne.
Rád opustiv s jara městské hradby,
Kde pod zákonem i veselí,
Venku, kde se světí hody, svatby,
Harfeník se přivtělí.
A ve svátek hlučné radovánky
Práce pot kde chase nahradí,
Tu kde zdravé pleší vesničanky,
Harfeník rád zavadí.
Sám předc nejraděj se s harfou bavím,
Hově smutku v stinné křovině;
Nebo Tvůrce v svaté hrůze slavím
Při večerní tišině;
A kdy přestane již slunce pláti,
Vše kdy blaží snů lehounká moc,
Spěším s harfkou nejmilejší vzdáti
Sladkou, blahou, dobrou noc.