Dnes mi lodičku pozorlivě neste,
Vlnky dověrné! dívku, to vězte,
Dívku po vás vezu přespanilou.
Jímavou milost kdy pásní
Mocně dívku obtočí,
A kdy žádanou milenku
Přeblahý jinoch zočí:
V rozkošech plynou tu chvíle,
Až se jich blahost u cíle
Sňatkového zouplní.
Zvolna vesílka se chop lípového,
Něžně povějkami ozdobeného,
Loďku, Julinko, ty uměle řiď.
Ztopený kde v ospalosti
Dům rukou pořádací
Ženky pečlivé zochotní,
Vše v kolej se povrací.
Žence dáno žezlo klidné,
V říši vůkolem dovidné,
Nímby vládla zvýšená.
Jemněji loďka se dále kolíbá,
Vlnka za vlnkou hravě ji líbá,
V závodovém běhu hádku vedouc.
Svou vnadou člověctva kvítky
Ctná matinka odchová;
Tisknouc poupě k srdci svému,
Nedbá, jí že růžová
Prchne krása – mocnějšími
Víže pouty, žvatlavými
Dítky otce obklopíc.
Hledni, Julinko, tu na břehy květné,
Vesna libostná jak v nepočetné
Stkví se barev změně rozmanitých.
Nezbednou nohou radosti
Různé kvítko muž kazí,
Zábavám tichým domácka
Zlá ho vášeň odcizí:
Ženka jen činí pozorna
Jej, květem vonným zpokorna
Své kdy skráně ozdobí.
K ostrovu semto, Julinko, zatočme,
Pevně zadrhše lodičku, vykročme,
Tamto do hájku libý zove chlad.
Blažený, kdo bez žalosti
V lásce trávil léta svá,
Kdo na konci plavby časné
Zvýšeným hlasem zvolá:
„Ženko má! my plouli řádně,
V loď naší neváli zrádně
Větrové pobouření.“