Co ti, má dceruško,
Co ti, dítě, schází?
Z ticha, potichounku
Slzami že stále
Svlažuješ své vlákno?
Ach, drahá matinko!
Můj milý mi stůně:
Nemohu dál přísti;
Tížící mi slzy
Přetrhují vlákno.
Nermuť se, mé zlato,
Tvůj milínek dojde,
Bohdá, zase svého
Zdraví, jenom nechej
Žalostného lkání.
Slyš, ó slyš, matinko!
Na naší stodůlce
Sejček hrozně skučí!
Po celé vsi naší
Jen můj milý stůně.
Neděs se, dceruško!
Klamou tě jen zdání;
V sousedovu sadu
Supan to tak vyje,
Ten tak vždy skučívá.
Pro bůh! má matinko!
Co nám to na vrata
Dvakrát prutem šlehlo!
Běda, drahá máti!
Můj miláček stůně.
Tvá tě mysl šálí;
Vítr dvéřmi vrzá,
Nebo zas nějaký
Noční tulák v nečas
Nezdvořile spílá.
Běda, ach, matinko!
Smrti dech se točí
Po světnici; z jasna
Kahánek zhasíná –
Můj milý umírá.