U potoku dívka sedí,
Na své modré očka hledí,
Usmívavě na své tváře
Krásné, večerní co záře.
Vlásky vlny pohybují,
Ňádra vnady vyjevují –
Hovoří tak sama s sebou:
„O, kýž, Milete, tu s tebou
Možná chvílku poseděti,
V potůček se nahlížeti,
Abys viděl, jak jsi krásný,
Jako tento potok jasný.“
„Tu jsem!“ hlas se ozve za ní,
(Neboť Milet tajně na ní
Patře, všecko slyšel), „sednu
K tobě, do vln ponahlédnu.“
„„Ach, jak jsi mne lekl, líce
Stud mé, patř, jak zarděl více.““
„Hleď, jaks krásná; nyní ale
Zkusme, takéli tak znale
Obrazové celovati
Umí a se milovati.“