Julie! proč v té době utěšené,
V mé když oči mocně okouzlené
Z tváří tvých se záře prýštila,
Když se předemnou nebné rozvíjel rozkoše trůn,
A duch můj zhostěn zemské tíhoty,
Žídlem plynul rajské blahoty:
Proč jsi ze stříbrných strun
Třesoucí se rukou
O smrti píseň, tesknou, trudnozvukou,
Mysl srážející loudila?
Slzou na to – slzou koruny převážící,
Vážným otazem se stkvící:
„Zdaž za hrobem šťastní snové se neroztříští,
Zdaž i tam naší milosti kyne příští?“
Duše tvá v celé na mne spanilosti dchla.
I jí kyne, děvenko důvěřuj!
Příští věčně vesnou splývající –
Než milencově výstraze stůj!
Nám též po letech blažených,
Po mnohých letech – ještě mnohých,
Smutný rozpoje večer zašeří –
A na mne zaměří –
Ne! ach, nikoli!
(Bolest ta by Julii zetřela!)
A tě osudův železných střela
K svatým břehům létejským
Od boku mého strhne:
Milenko nepí!
Ach, milenko nepí!
Nepamět nesoucí vlnu nepí!
Potuluj se v smutném cyprisovém háji,
Dokud stín můj, skloniv k temnému se kraji,
Po nemnohých,
Chvílích zde protoužených,
V zaníceném objetí
Stín tvůj nepostihne,
A v jedno nesjihne!
Šál tu nabravše náš šustící poplyne krok
Přes čistící, zrcadlný tok,
V zjasněné ztepilosti
K věčné milosti,
K polím elizejským!