Hmota sama na dvě poly
Nesmírné se prostřela,
Ze směsičné hrozné zmoly
Do světů kdy vyvřela.
Čásť ta jedna tvrdost slove,
Zpurná její pravice;
Lehčím křídlem vůkol plove
Měkkost – její levice.
Obě ony trou se, koří,
K sobě lnou, a zas se moří
Přepodivným přeludem,
Božské moci popudem.