Od moravské strany šíře lukami Rozložil se tábor mezi horami, A v něm Prokop Velký se svými oděnci Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.
Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil, Pan Sezima zrádně v lese zaskočil; Lid branný rozprášiv, Racka raněného Odvleci potupně dal do hradu svého.
O polednách posel přijel v pochvaty: „Nechce Kamenický žádné výplaty; Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce, Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.
Chce-li Racka míti, nech si přijde sám, S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám. A když jsem odjížděl, proti všemu řádu Posla tvého vyštval fenami mne z hradu.“
K té řeči na nohy hejtman poskočil, Nad hlavou palcátem vztekle zatočil; Pod nakopenými po všem čele mraky Blesků rozesílá sto žhavými zraky.
Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru; Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje Žižkova korouhev nade vojskem věje.
Jede hradba vozů řadě ve dvojí, Běda, na koho se oul ten vyrojí! Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci, Zpívajíce: „Kdož jste boží bojovníci!“
Táhnou roty polem, táhnou roklemi, A když tmy večerní strou se po zemi, Postihnouti může při jasném měsíci Oko bojovníka v dálce Kamenici.
Blízko u rozcestí leží skalní lom, Nad ním v půdu ráží kořen divný strom, Uschlý vrchol jeho – svadlá lidská hlava, Větve, plody jeho jsou krkavců strava.
Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil. Mimo jeda Prokop pod se promluvil: „Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů, S námi že netáhnou ku přísnému soudu.“
Zaklepala hlava, huhle hubenec: „Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec; Proti příměří mne Sezimovští jali, Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.“
Hejtmanovi v očích mrak se zahustil, Až koni pod nohy palcát upustil, Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí, A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.
Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu, Obřady slušného dějí pohřebu; Při pochodních Racka nedaleko lomu Táboři skládají do věčného domu.
Potom hejtman s kolu špíci krvavou Zatknuv si za lebku nepronikavou, Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém, A již hrad obemkli kolem před usvítem.
Činěn k místu outok dva i tři kráty, Táborům se stýská těžké od ztráty; Znajíť Kameničtí dobře odrážeti, Není jiné rady, leč je vyležeti.
A když stáli v poli za dvě neděle, Prokop točí oči k hradu zmrzele; Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce, A vně české země čeká jiná práce.
Svolav setníky své a podhejtmaní: „Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání; Aneb Kamenici zjitra v moci máme, Aneb zde naše moc na věky se zláme.
Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete, K západu se s lidem rychle uhnete, A tak odstoupivše něco na čtvrt míle K hradu udeříte opět v nové síle.“ –
Svou radou pak zvláště když je podaří, Chvátá přímo vůdce k svému šípaři: „Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče, Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!“
Po jitru se houfy v pole hýbají, Posměchem je hlučným s hradeb stíhají, I pán Kamenický s náhradbí se dívá, Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.
Ač tělo bojovné podál odstalo, Svou však velkou hlavu blízko nechalo. Pode starou hruší Prokop spouští kuši: „Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!“
Padnul – proudem krve žití vyvřelo, Přestalo již chase býti veselo, Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.
Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice, Ke hradu se tisknou kopí, sudlice, A než půl dne přešlo, Táborové jaří V Kamenickém zámku krutě hospodaří.
Sezimovo tělo ční tam nad lomem, Záře z hradu svítí ještě nad borem, Kudy roty táhnou dál na Rakusice: „Kdož jste bojovníci boží“ zpívajíce.
Cookies on Poetry Cove