Na záři to bylo, na usvítě –
S růže květu rosa nepadala,
A po lících slzy ronily se
Mladé dívce, mladé Vasilevně;
Ona ve zámutku, v té žalosti
Z bolných ňader těžce povzdychnula,
K mládenci dobrému promluvila:
Ty s bohem buď, s bohem, druhu milý!
Ty s bohem naděje, můj miláčku!
Už nám na věky se rozejíti;
Otec, matka tebe nemilují,
I rodina nenávidí tebe,
Jinému mne, milý, zasnubují. –
Jak tu dobrý mládec zamyslil se,
Zamysliv se potom odpověděl:
Ty neplač, neplač, duše moje!
Ty družko nelom ruce bílé!
Nám pomyšlení pomysliti,
A nám pevnou radu uraditi.
Daleko odtud v dálném kraji,
Což v dálném kraji mezi horami
Proteká jezero velké velmi,
A na tom na jezeru ostrov stojí,
A zarostlý ostrov v divné kráse.
Osedlám já večer dva koníky,
K jezeru se na nich odpravíme;
Na břehu vyroubím rychlou loďku,
K ostrovu na ní se doplavíme;
Na ostrovu vystavíme město,
A město-li ne, aspoň vesničku,
V té budeme v lásce přebývati
Až do věku, až do smrti naší. –
Jak mu odpovídá slíčné děvče,
Slíčné děvče, mladá Vasilevna:
Ach, kam poděje se má zahrádka,
Kam kvítečky, červené a modré?
Kdež tam otce, kde matičku najdu,
Kde sestřičky, mé milé družičky? –
„Všude najdeš zas, milá, zahrádku,
Kam pohlédneš, modráčky vyrostou,
Kde umyješ líce, růže zkvetou;
Tvůj otec bude měsíc jasný,
A matka tvoje, teplé slunce;
Tobě družičky, všecky hvězdičky,
A já po věky tvůj druh milý.“