Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Jak vánek větve suslivý provívá,
Aneb jak svíží bublem se ozívá
Potůček, vlaže kvítky modrohlavé:
Tu ještě sedě v lásce rozjímavé,
Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá,
Ji samu vidím, slyším; mé vinívá
Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé:
O, proč tvá darmo krásná léta hynou?
Dí ona, k čemu slzí potokové
Z unylých očí neustále plynou?
Pro mne ty neplač; nebo moji dnové
Jsou věčni, a mé oči zbyvše lesku
Tam věčnému se odemknuly blesku.