Onehdy ostrovid potkav se s krtkem v poli
Dí k němu s ousměchem: „Ach, bože můj!
Jak zlá to slepota! jak bídný život tvůj,
Milý ty krtku! hory, doly,
Háj, louka, zahrady i nebe strop,
To tobě všecko tmavý hrob!
Ty z rána do večera spíš,
Co vůkol tebe, nic nezvíš.
A já,
Na míli co se kolem děje,
Tak světle zřím, a tobě, přítelíčku
Na vlas vyobrazím, jen slyš:
Tu dáví kočka myš,
Tam jestřáb davem za volavkou spěje,
Zde zase vidět vlaštovičku,
Jak v letu broučky pro své děti lapá,
Tu opět rána z ručnice
Postíhla v běhu zajíce,
A tam se chytrá liška na kuřátka sápá;
Před lovcem srnka v roštině se skrývá
A had tu v krvi splývá.
Tam zase jehně lítý vlk uchvátiv –“
„„Ach, dosti, dost!““ krtek do řeči mu skočí,
„„Pro hrůzy takové nežádám mít očí.““