V té noci vlažné se rozvíjejí poupata,
na přebolestných stvolech se těžce otvírají;
myrt, růží, lilií, snů žeň jest bohatá –
a pod měsícem nad záhony extaticky zavlávají.
Ó noci, která víš, co vůně srdce tají,
to na kříž přibité a lotry rozeklané,
jak divoce se ňadra tvá s úpěním pozdvihají,
a světlo měsíční se mění v slzy slané!
Ta puklá poupata proč chvít se nepřestanou
a sotva rozkvetlá v korunách odkvět hostí? –
V ně z boku Kristova kéž kapky krve kanou,
a Kristus žehná jim svou svatou sinalostí!