Mučenník tichý odvěkých visí
na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu
slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu
mladé své setby vyčkával krisi
touženou dávno.
V minutách dlouhé prožívat věky!
O hladu bratří mi mluvila země.
Oblaka ku předu dýmala temně.
Za vrchy dumavě zpívaly řeky
o chvatu k moři.
A já chtěl polí úrodu zlatou.
Sám jsem je oral, slzami vlažil,
bolestných myšlenek zrna se snažil
svoje a ryzí, ne s ohnicí klatou
zasadit do brázd.
Tušil jsem pyšná království duchů.
Atomek trpný zradil jsem světlo,
kterým jen trvalo, co bylo zkvetlo
na volných pláních do modrého vzduchu.
Tvůrce jsem zradil!
Satan mě svedl v zoufalé noci.
Do srdce nalil svých otroků vzpouru,
divokou, naprostou, krvavou vzpouru!
S polibkem studeným a bez pomoci
mě vyved’ k ránu.
Šel jsem a hořel mrazivým žárem,
planul jsem mrtvě jak polární záře, –
a když tlouk’ slavík o krátkém jaře,
k zemi jsem padl a na poli starém
oral a sázel.
Mučenník tichý odvěkých visí
na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu
slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu
mladé své setby vyčkával krisi
touženou dávno.
Osení vzešlo – bodlák a hloží –
ohnicí posupně svítily pláně – –
a já jen zaslech’ podobný hraně
– jakoby tisíci bodal mě noži –
Satanův smích!