Tak moci s ohněm svým tam v dálku na pobřeží,
o které mořské sny se tříští s bolestí!
Ó co je bouří v nás! Co na dně hrůzy leží!
Stesk věčné úzkosti v nás věčně šelestí.
Proč vláčeni jsme tmou? A proč se věčně rveme
s žízní a plameny měděných upírů? –
Chce spát se nám. Ach spat! Zákonem nepohneme.
V nás dravou závratí vír tančí vesmíru –
Ó písni horečná! Vavřínů listí pučí
a síla v pohárech zaplává požárem!
Výš číše! Srdce výš! Ta noc nás neumučí!
Oh, věčně bít se tak s bídou a se zmarem!!