Je mrtvo na vodách, kde lekníny kdys kvetly,
člun s veslem zlomeným v zátoce práchniví...
Žalm umírání mdlý rty osyk nedočetly,
a v loktech křehkých třtin spí den již neživý.
Duch smutku marného v soumraku rozjímavém
ve vrbách zažíhá bludiček světlý klam;
a mlýnů větrných co sen lká nade splavem,
umučen k blankytu náručí rozpínám:
Jít drahou věčných hvězd, jež v tmách se rozhořely!
Má tvrdá podstata se taví v slzí skvost.
Ó sestry vítězné! Vám platí vzdech můj vřelý,
v němž křídlem třese stesk a pláče bázlivost...