Jsem básník slunce. Ne, který jen žvaní
odvahu žírnou, a který se choulí
před čestnou ranou a v zlém horování
na odiv staví planou v prsou kouli!
Miluju slunce, které ostře budí,
co usnulo a v hnití marnou spásu hledá.
Narážím prudce na čela a hrudi,
kde hnízdí žal, jenž k slunci neprohlédá!
Chci liják být, jenž zprahlou bije zemi,
by prosák’ povrch skornatělých bratří –
úrodným žárem, který blesky všemi
chce k slunci zdvihnout to, co slunci patří!
Ať raší šumně, bouřlivě a zdravě
života símě nádherné a prosté
na postrach babám, ale síle k slávě,
golgatské síle, která k slunci roste!