Let listů němých pod oblohou nízkou,
a deště píseň šerá, k pláči jednotvárná,
v illusích zrozené, sycené bledou krví
břiz táhlé svíce nevyruší v touze.
Ó touho štíhlá nervosních a plachých
břiz klesajících pod rty teplých kapek,
kdy zemřeš bludná, a kdy nad tvým hrobem
se hrdlo ptačí smutně rozezvučí?
To jistě v teskný, skomíravý, mhavý,
mrazivý večer bez ohňů a jisker,
v jakém se vršků poslední a černé
na zemi chladnou mrtvě kladou listy.