Dost velmi slušně míněných a malomocných půtek,
kterými obzor povolně jak střelným prachem pách,
dost vzrušilo nás velkých slov, z nichž nebolestně utek’
čin obrovité oběti, by skryl se v bařinách!
Dost sociálních heroů a mimů politických
si posvítilo nemoudře jen na síta svých svědomí;
a – satan ví – co matonohů v togách zatím lidských
se v poslední čas rozhodlo, že nebe prolomí!
A básníků co nešťastných najednou vysílilo
své užitečné nadání tak mdle a neprozřetelně;
jsem věru jist, že chudáky již dávno slunce osvítilo,
kdyby se trapně nerylo v proroků dusné prádelně!
Dnes zatřese se ledačíms a leccos podkopá se,
by svobodně chrám stavět moh’ budoucí nadčlověk,
a já, který se naklonil nad propast duše zase,
jsem před panenskou skepsí svou čepici dvorně smek’.