Když pěvců lesních jásající hlásky
den uvítaly na obzoru zlatém,
já dlel tam opět, na tom místě svatém,
kde čarovná mi vzešla hvězda lásky.
A hle! tam na sedadle pavilonu
– jak včera mému pohledu se skryla? –
za sloupem zahledl jsem knihu onu,
jež snící dívce společnicí byla.
Ve zmatku nechala ji zde a jistě
dnes přijde pro ni. Smělý záměr šlehl
mou hlavou. Na uzounkém bílém listě,
jenž vložen stránku nedočtenou střehl,
jsem tužkou v dopis plamenný, ač krátký
své city vdechl, složil bouři nitra,
a prosbou skončil bezejmenné řádky,
že pro svůj ortel sám si přijdu zítra.
A přišel jsem. Nadarmo pátrám kolem
po knize, odpovědi. Sloup tu šedý,
jenž hřibu, besídky, byl statným stvolem,
na sebe rázem upoutal mé hledy;
jak runy čaruplné v jitřním svitě,
jenž listím vnikal, písmena se skvěla
do dřeva jeho vrytá: „Miluji tě“
a pod tím hvězda. Miluje tě Stella!