Nechť dav se rodu, zlatu klaní, slaví reků meč ( já hrdě zmozolenou dlaní třímám prostou kleč.
Nad čela mocných pozlacená mohu skráně vznést, neb jenom z práce pravá cena, pravá zkvétá čest.
A nejpřednější ze všech prací ta, již koná pluh: jí pusté zemi ráje vrací žehnající bůh.
To sémě, které pilnou hrstí nořím v matku zem, zářícím zlatem vyjde z prsti v rozkoš bratrům všem.
Jen z toho zlata klasů zroben Krésův pyšný šat i vínek nádherný, jímž zdoben vládčí majestát.
Jen ze zlatého toho moře s chrpy koralem nám svitla vzdělanosti zoře s uměn zápalem.
By přestal ňadra velké matky křísit dělný pluh, svět v pustinu by klesl zpátky, ve tmu lidský duch...
Nuž, kove prostý, v černé líše hrdě blýskej dál! Ten rodný lán je moje říše, v ní já volný král.
Jí dobyl předek ostřím rádla, ji můj hájí pot, v ní poctivá vždy práce vládla, vzcházel dobrý plod.
Vzlét malý skřivan z černé brázdy a v nebes modro tíh’, tam zvučně jásal, dolů střásal perličky zpěvů svých.
Já hleděl za ním, jak mu zlatí svit něžná křídla, jak se tratí v těch tůních blankytných. Již zanik’ tečkou v modré výši
ten zpěvný role druh, leč s hůry ještě zlaté deště svých písní sype v luh; tiš’, tišeji se žalm ten lije,
až jeho libé melodie již sotva vnímá sluch. On plesá nad širokým krajem, jenž jarním sluncem vzňat
ze svěžích luhů, setby pruhů tká sobě vábný šat; on hymnou slaví nivu rodnou, rolníka práci blahoplodnou
a tiché štěstí chat. On zpěvem vylévá jich city v ty vzdušné peřeje, jich libá zdání, sladká přání
a blahé naděje, od lazurného nebes trónu tichounký ohlas rajských tónů jim nazpět snášeje...
Proč pojednou se vtírá divě v mou duši jiný zvuk, klid bere hrudi, srdce pudí v nezvyklý burný tluk
a jako píseň mořské víly mne k tajemnému víru chýlí snů, rozkoší a muk? O, stiš se, brachu! Zaplaš z mysli
ten svůdný, marný sen! Dál konej čile práce milé jak v zašlý mnohý den, kdy za svým rádlem v rodné líše
za skřivánčího žalmu s výše jsi kráčel spokojen! Po práci nohou zemdlenou jsem hájem kráčel domů,
kde v jarní náruč zelenou mne jaly větve stromů, kde podléštky a fialy ze svěží trávy vzhlédaly
a zněla píseň kosa, kde loudilo se do ducha cos jako ráje předtucha a v oči sladká rosa.
Ó dotknula se ňader mých svým kouzlem jarní krása, jež s velkých křídel motýlích pyl hvězdný na zem střásá;
svit lahodný a vonný vzduch, much zlatých rej a poupat ruch, vše divnou rozkoš věstí, báj vane lístků šepotem
a srdce burným tepotem ždá po neznámém štěstí. Duch člověka se poddává té kouzelnici zmámen,
jež poutem květův otkává i mrtvý sluje kámen; tu mlčí chladná rozvaha a ruka tajná zasahá
jen v citů tklivé struny, z nich láká divný ples i stesk a v oči sype snivý lesk jak stříbro jarní luny.
Mne petrklíčů zlatý vděk jal blahou jarní tísní, jež plodit bude věků věk bez počtu starých písní –
tu jako jinoch blouznivý v peň buku stříbrošedivý jsem vyryl jmeno její a zpovědí tou v němý peň
sám sobě vyznal zároveň svou lásku bez nadějí. Nadarmo rozum volá: zpět! a mužný stud se vzpírá:
ta láska jako vesny květ mne kouzlem obestírá, tak bláhová jak jarní sen, jenž z vůně, záře narozen
hrá duhou bez podstaty, však také stejně líbezná a nezdolná a vítězná jak vesny pohled zlatý.
Mně splývají v rej mlhavý těch tváří bledé rysy, ty matné dívčí postavy, jež poutaly mě kdysi –
to býval vždy jen plachý sen, jejž novým směnil příští den, jen hříčka krátké touhy; však mezi nimi jedna líc
vždy zářila mi jasně vstříc, ač byla přelud pouhý. Teď ideál ten luzných krás mi září v živém těle –
leč běda! propasť dělí nás... Když k ní se náruč stele, zas pouhý přelud obmyká, jen vidinu, již snění tká
do stínu jarních stromů, a v neúkojném toužení zřím na hvězd jasné hemžení, jež provází mne domů.
Zas rozhrnuji větve mladých buků dvou, jež do stínu mne často na kraj lesa zvou, kde listy hebounké mi ochvívají skráň a průhled otvírají na Boreckou pláň.
Ta milá rovinka se sluncem zaskvívá a jarní zelení se všecka usmívá, v ní potoky se lesknou stříbrem rozlité, jímž blatouch vroubí zlatem břehy točité.
Od zámku mnohou řadou do luk, do polí se rozbíhají v dálku štíhlé topoly a jako nadechnuty v nebes okraji hor ladné obrysy se v zadu modrají.
Báň lazurná se bělá chmýřím oblačným, vzduch nad krajinou září zlatem průzračným a s rozkoší v něm koupá křídla bělavá roj holubů, jenž družně výší pohrává.
Mé myšlenky s tím rojem krouží pospolu tam nad tou rudou bání v kole topolů a závistivě hledí na holoubků shon, jimž ruka bílá sype drobty na balkon.
Ach, pro ně jediného zrnka není tam, je zpozdilý tam vábí jenom srdce klam, by s prázdnem, bez naděje odlétaly zpět – a příštím jitrem znovu tam se daly v let!
Za pluhem vzpřímila se šíje; dlaň suší skráně, z nichž se lije proud velkých krůpějí – Hle! oblak prachu tam se zdvihá
a v něm se pyšný povoz mihá blíž starou alejí. V tu chvíli mrzký stud mě sklíčil za hroudy rmut, jenž tvář mi líčil,
a za chudobný kroj, stud za to rádlo, za tu roli, za čestnou práci, za mozoly a horký potu zdroj.
Já, nízký červ, se prachem vleku, co zatím ona v jasném vděku jak motýl přeskvělý kol uniká ve hravém letu,
zdob hrdých plna, plna květů a záře, veselí. Já stěží jen, jak mimo jela, svůj širák hrubý stáhl s čela,
jsa k zemi přimrazen, když ona hlavou kynouc živě a zdravíc rukou přívětivě, kol přelétla jak sen.
Můj pohled provázel ji v dáli a myšlenky mou duší vlály, tlum teskných dotazů: Kam jede as? Do městské vřavy,
kde obklopí ji hlučné davy, rej pestrých obrazů? Kde vítat bude v síních skvoucích tu perlu děv sto zraků žhoucích
a pochlebníků sbor? Kde zapomene v šumném víru niv rodných, venkovského míru, luk, hájů, vod a hor?
Kam odjíždí? A kdy se vrátí? O směšno topolů se ptáti a jinde mlčí ret – Co tobě dráhy panské krásky?
Svět dal by bloudu na otázky jen posměch za odvět. Vy lesy modravé, vy hory mlhavé,
co na mne volá z vás? Co duši moji zve, co srdce tužbou rve za hvozdnatou tu hráz?
Zda nemůže mi plně kvésti pod krovem rodným tiché štěstí, zda nestačí mi dol ten známý, kraj utěšený mezi vámi –
ó rcete, mlhavé vy hory, modravé, co znáte jiných krás? Tu bílou cestu tam,
jež klikatí se k vám a v mlhu zachází, můj roztoužený zrak v ten dalný modrý mrak
tak často provází. A duch můj dále po ní chvátá přes tisíc dědin, města zlatá, kde život v bujný vír se mění,
číš sterých rozkoší se pění – Jak často chtěl bych spět v ten šíroširý svět, v tu dálku bez hrází!
Tu ve bláhovém snu jak rytíř dávných dnů vyjíždím do světa, ve zlaté svobodě
a pestré příhodě den za dnem přeletá; tu v zápasech a slastech žiju, kol čela vavřín, růže viju,
dál, dále smělý rek se řítí, kde cena vítězná mu svítí: Již dobyt zlatý hrad, kde nyje plná vnad
princezna zakletá. Pryč, liché bubliny! Klín tiché dědiny dán tobě za podíl.
Ne v dálkách mlhavých – zde v roli předků tvých je žití tvého cíl. Té věnuj skrovné svoje síly
a v čestné práci, zdárné píli zde hledej sobě žití vnady – nech větrům v plen ty vzdušné hrady, ta vidma daleká,
kde žádná nečeká tě z jasnorouchých víl. Vy lesy modravé, vy hory mlhavé,
ty bílá cesto tam, nadarmo kynete, v mou duši vinete svých slibů třpytný klam.
To, čím sen zpozdilý mne šálí, bych nedostihl světa dálí – spíš oblačnou bych lapil stvůru, jež nad vámi vlá po azuru,
vy hory mlhavé, vy lesy modravé, ty bílá cesto tam!
Cookies on Poetry Cove