Neveselo v jizbě šeré, v okno vichr zimní pere, na ledové květy metá sněhového prachu houšť;
venku zaváta jsou pole, stříbrem svítí větve holé, na nich mračno vran se slétá, a kraj širý bílá poušť.
V teskné jizbě o samotě zahrabán v té zimní zlotě bouře koncertem se bavím, slyším drsných zvuků spor:
rota vichrů hučí v poli, za píšťalu komín volí, krouží s vytím pronikavým dokola jak vlků sbor.
Vnímám divoké ty zvuky. Noviny z mé klesly ruky, jichžto zvěsti neveselé zkalily mé duše klid;
mním, že v burném vichrů vání slyším sterohlasé lání, ono moře záští celé, jímž je obklopen můj lid.
Nepřátelských vichrů dechy trou se v jizby, rvou nám střechy, však my dlíme v bídné mdlobě, zhynul každý vzlet a ruch,
všichni hlavu krotce chýlí bez života, ohně, síly, všude pusto jako v hrobě, vše jak venku zimní luh.
Na rtech leda trpké smání nebo bledé odříkání, valícím se kolkol bědám hledíme bez činu vstříc;
šumí sice slova hojná, moudrá, vtipná, vzletná, strojná – já však jedno slovo hledám, jedno slovo za tisíc.
Slovo jako čepel skvělý, zkad by sršel hněv náš celý, slovo jako hromu ránu, slovo jako živý blesk,
aby vhouklo do dřímoty trochu staré svěží noty, vyplašilo z našich lánů chabý klid a hluchý stesk.
Slovo kouzelné, jež náhle vzpružilo by hrudi zpráhlé, roztavilo ledu krovy, zanítilo svatý žár,
sžehlo s duchů mdloby jíní, strhlo mrak, jenž čela stíní, a máj vykouzlilo nový na ten zimní suchopár.
Po tom slově pátrám v duši, naslouchám v té pusté hluši – Marně! Marně! nezalehá k mému sluchu odnikuď!
Jenom vichr venku vyje divé svoje melodie, metelice v okno šlehá a stesk padá v moji hruď.
Cookies on Poetry Cove