Dopadla jsi, krutá ráno, plnou tihou z nenadání; srdce moje rozerváno, bouří tepny žhoucích skrání – –
Dosud ptám se, zda to sběhla skutečnost se před mým zorem, čili pekel jiskra zžehla fantóm děsný v mozku chorém...
Konečně se navrátila, kdy již zima v roucho bílé kraj náš chladný ošatila. A já spěchal, touhou šíle,
tam, kde ojíněnou střechu altán z bílých větví zvedal, ale v závěji a mechu marně drahý list jsem hledal,
večer kolem Borce křížil, v zasněžený park se plížil, darmo vzhlédal v oken záře – nespatřil jsem drahé tváře.
Stejně uplynul den druhý; i v den třetí, když se šeřil soumrak zavátými luhy, k zámečku jsem stezkou měřil.
Cestou vzpomínal jsem zase, kterak tehdy, rok as tomu, v zimním krásném lunojase z Podboří jsem kráčel domů
a jak poprve tvář její zasvitla mi v jiskrách ledu z pestrých saní nad závějí. A co dál ty dumy předu,
náhle řada zdobných saní jako ptactvo z bájných luhů s pestrou směsí vozků, sluhů, vyfintěných pánů, paní,
letí fábor na fáboru, vlajný chochol za chocholem, za cinkotu, za hovoru po umrzlé cestě kolem.
V záři pochodní se míhá sanice ta čaroskvělá, pestrá loďka loďku stihá v moři jiskrného běla.
Utajen sám v závoj šera, rozeznal jsem v hostí sboru pána Boreckého dvoru i choť jeho – Kde, ach, dcera?
Poslední kol sáně letly. Pochodeň, jež plála v předu, do nich metala pruh světlý... Ztrnul jsem jak útvar ledu.
Sáně, jež se podobaly velké, pestré labuti, vysoko příď lesklou pjaly v lepotvárném vzklenutí,
s chocholem pér duhovatých, s blýskavicí zvonků zlatých. V nitru milokrásné hříčky uviděl jsem Stellu zase
s nachovými mrazem líčky, v sobolině měkkořasé, krásnější, než do té chvíle zářila kdy mému zraku.
Byla rovna luzné víle, na labuti po oblaku nesoucí se v letu plesném. Uvnitř na sedátku těsném
jenom pro ni místo bylo; ale mladý švihák za ní trčel na výstupku saní. Oko průvodce se vrylo
chtivě v úběl čela skvoucí, v líčko purpurově žhoucí, které k němu s vábným leskem snivé oči obracelo –
a teď rychle jako bleskem vtisk jí políbení v čelo... Jako vidmo přelet’ kolem peřestý hon bílým polem;
zanik’ hlahol; z dálky tmavé rolničky jen tiše zněly – Já stál posud zkamenělý. Proto tedy v touze žhavé
lkal jsem po té drahé líci, by ten rajský pohled spolu zaryl v srdce zoufající osten smrtelného bolu?!
Šílenství mou duši chvátí – – Musím celou pravdu znáti!
Cookies on Poetry Cove