Vy lesy modravé,
vy hory mlhavé,
za vámi dlí můj duch;
on s tužbou vyletá
den každý do světa
za vlnitý výš pruh.
Tam daleko, v zem věčných růží,
kde vavřín s olivou se druží,
kde v cypřišovém snívá šeru
má krásná lilje ze severu –
Zda v touze její zor
za modro dalných hor
též míří v rodný luh?
Již od nás v teplý jih
roj vlašťoviček tíh’,
les oděn v pestrý hav;
již nebem chmury jdou,
jak táhne duší mou
zlých dum a péčí dav.
Však marně v suchém vřesu sedám
pod žlutým bukem, darmo vzhlédám
přes lány smutné holých polí
na malý zámek pod topoly –
Ach, prázdno všude jest
a z dálky žádná zvěst,
ni lístek na pozdrav.
Či paměť rodných niv
jí urval jihu div,
ten věčný květů jas?
Snad láska ochladla,
či navždy uvadla,
můj obraz v duši zhas – –
Tak pochyb roj v mou hruď se vtírá,
zlá obava mi srdce svírá
a plamenná mě touha mučí,
vzduch prázdný chytám do náručí –
Kdy z hor těch modravých,
z těch lesů mlhavých
mé slunko vyjde zas?