Já, Jan Burian, do těch vetchých blan píšu, co kdy hlavou táhne, píšu, co kdy k srdci sáhne,
píšu, rukou neumělou duši celou, plnou chmur a hran. Dlouhých věků let
smazal písmo vět, jimiž ruka pradědova zapsala zde žalmu slova, pod to datum, kdy šel v muce
s biblí v ruce v šíroširý svět. V bídě, svízelích cizím krajem tíh’,
než kdy po shrbeném týle splývaly mu vlasy bílé, zpátky spěchal nad Vltavu složit hlavu
v zemi předků svých. Uzamčen a skryt v chaty noční klid, tajný kacíř, v tyto desky
zapisoval marné stesky, a zrak věští skrze slze vídal v mlze lepších časů svit.
Po něm syn i vnuk, mnoho drsných ruk, zmozolených, v tuto knihu psalo nevolnictví tíhu,
mor a žáry, zhoubné vody, neúrody, vojen divý hluk. Z temna svitl jas,
vystřízlivěl čas ( už jen chudá směs tu psána: kdy dům navštívila vrána, kdy nač dány nové krovy,
komín nový a co sypal klas. Dvojí smutný den posléz připojen,
kdy jsem ztratil otce, matku, rodného se ujal statku, selským dvorcem směnil školy, pluhem v roli
pohřbil slávy sen. Pozbyv naděje v duchů trofeje, studentských jsem nechal zvyků,
zapomněl jsem poëtiku ( a přec někdy z nenadání snivou skrání píseň zachvěje.
Ještě, kniho, čist mnohý v tobě list; těm ať volně v tiché chvíli prostý verš mé dumy sdílí,
před účastí nevolanou, soudců hanou, před výsměchem jist. Nehledaný zpěv
důvěrně ti jev, relikvie drahocenná, písmem dědů posvěcená, také moje stesky, vzdechy,
touhy, těchy, lásku, vzdor a hněv! Dnů mých jas i chlad, citů bouř i lad
měj zde družnou besednici! Buď mi, kniho, zpovědnicí, zrcadlem buď v míru, boji duše mojí,
plné hran i vad!
Cookies on Poetry Cove