ZPĚV ŠESTÝ.

V salvatorském chrámě lidu dav lodi velkolepé délkou, šíří jako vlnící se řeka hlav šumně proudí, rozlévá se, víří,

pustou tísní sloupy obkličuje, v každý záhyb ochozů se tlačí, hlava nad hlavu se vytyčuje, v před se napíná, kam hrdlo stačí,

ba i sloupů mocné podstavce všetečnější nesou zvědavce. Dnes-tě pyšný don Huerta strojí s nebývalou slávou svatbu dvojí.

Mostem celým valný průvod sahá vozů skvostných, urozených lidí – také divadlo as dávno Praha neviděla, dlouho neuvidí.

Jako zaduje-li v mlází hustém vichr náhlý, peň se ke pni chýlí, vrchol vrcholku ruch šumný sdílí, až háj celý chví se v hluku pustém:

takto nyní dav ten zvědavý bouřlivě se po svatyni čeří, hlavy vzpínají se nad hlavy, přitlumeně hučí rtové steří – –

Panoši aj! krásní v lepém kroji, s erbem v prsou, v jasné kamizole, se stran obou v lehké hráze pojí chrámu středem pozlacené hole

a již dráha, utvořená jimi, zástupy se plní svatebními. V předu s juným švarným ženichem hrdé Marie zjev divukrásný

nevídaným skvostů přepychem budí po zástupech obdiv hlasný. Zlatohlav po vábném jejím těle hojnou vlnou zářivou se stele,

od šíje až k zemi kol do kola jakby zrosen deštěm drahokamů, jichžto mžikem každým zaplápolá nová řada v různobarvém plamu.

Svislé rukávy jí s ramen vlají jako zlatá křídla; tiché znění zlatých zvonků jejich na okraji v hudbu kouzelnou chod její mění.

Pod svatebním vínkem na temeni splývá nad půvabem hrdé tváře závoj přejemný, že zlaté kvítí, na něm utkané, jen v pouhé páře

prosvitavé vzduchem zdá se chvíti. Odhrnutý zlatý jeho lem jeví z perel vzácných diadem v bohatého vlasu vlnách zlatých;

pod nimi se pyšně vzpíná šíje z bělolesklých límců cípovatých, jako z květu bájné kamelie; na bělostném hrdle, objatém

nesčíslným českým granátem, tisíc jisker žhavorudých skáče; ouška tíží tenké zlaté kruhy, v nichž se houpá démantové ptáče – –

Tak ji vidíš, jako řízou duhy obestlanou slunce kněžku samu, smějící se deštěm drahokamů. Celé jedno panství zabavené,

Huertovi za vděk zůstavené, jistě ztrávil těchto skvostů žár; ba jen onen drahokamů pár do střevíčků zlatých zasazený

nad poplužní dvůr je větší ceny. Však ta světská zář, ten marný pych, který dnes kol nevěsty se blyští, bude k nebi vznášet dobou příští

milióny srdcí pobožných; nevěsta-tě šťastná věnovala šat svůj snubní s hojným nadáním soše svaté patrónky, již dala

nad oltářem vztýčit postranním a jíž sochař v úbělové líce vkouzlil rysy zbožné krasavice. Nyní vedle zasnoubence svého

pyšných lící, vzrůstu mohutného, za Marií něžný obraz děví jako luna za sluncem se jeví. Oděnoť je tílko její celé

s hrdla po střevíčky běloskvělé stříbrohlavem jemným; v jeho třpytu libý obrys útlé postavy zdá se utkán ze stříbrných svitů

jarní noci. Zástup zvědavý tichne kolem, jako z obavy, že by mohl všední zvuk a ruch zaplašiti vděk ten divuněžný,

jakým pouze báje divný luh odívá své hvězdorouché kněžny. Krásná hlavinka, jíž perel šňůry probleskají z temné vlasů chmůry,

jako jarní květ pod tíží rosy uklání se ve průsvitné mlze šláře tenkého – v něm blýská cosi – – zda to perličky jsou nebo slze?

Proč tak smuten hledí ze závoje vábný obličej, tak mrtvě bled, jak se míhá jasnou vlnou zdroje sněhobílý leknínový květ?

Proč jí vázne krok? Proč chví se časem jak peň osykový jemným třasem? Proč se tisknou ručky její sněžné v luzné hrudi perlotkané kvítí,

v ty dvě vlny stříbrohlavu něžné, jež se těžkým vzdechem zdají chvíti? Za snoubenci do kostela vplývá průvod urozených svatebčanů,

jako drahých látek řeka živá, čeřící se v jitra svěžím vanu, jejíž vlny pestré v toku hbitém šperků nesčetných se jiskří kmitem.

Jako vítr, když si s klasy hrá, různé květy v jejich zlatě jeví, tu se chrpa skrytá zamodrá, mák se zardí tam jak líčko děví:

takto zde v nádherném paní davu vlnící se spoustou zlatohlavu tuto safír z šatů řasy svitne, onde rubín prstenu se kmitne,

nové skvosty vždy se jeví vidu v nových hostí šumném přílivu, – neumlká po zástupech lidu přitlumený šepot obdivu.

Presbytář již nádheru těch sborů objímá svou pozlacenou mříží; nyní fanfára zní hlučná z chóru – chvilka svatých obřadů se blíží.

Však co to? Proč náhle tu a tam obličej se zdvihá, oko pílí ku chrámové klenby výsotám? Stiskem, šepotem druh druhu sdílí

nové zvědavosti ruch. Již steré prsty pnou se vzhůru, tisíc očí ku závratné výši pološeré odevšady s úžasem se točí.

Hle, tam pod kupolí nádhernou v úzké chodbě, jež lem její vroubí, oddělena od závratné hloubi sloupcovou jen mříží titěrnou,

v chodbě té, jež k ozdobě jen slohu zřízena, ne pro člověčí nohu, podoba se chvěje jako stín černorouchá. – Čemu pouť ta platí?

Kdo ten chodec – Blázen? – Podivín, jenž si směle hraje se závratí? – – Václav to. Dnů mnoho v těsné cele zamčen trávil. Dumu jeho chmurnou

rušívali časem věznitelé, snažící se marně šíji zpurnou sklonit pod bývalé jho. Jak němý sedal před nimi, zrak chýle k zemi,

a kdy s hněvem vyšli, dále spřádal temnou dumu, bledé líce skládal na spoutané ruce v žalné mdlobě. Však dnes uchvátil jej náhlý hněv,

vzkočil, zařval jako spjatý lev, pouta rozerval a v divé zlobě zalomcoval dveřmi. – A hle! dvéře povolily. Prázdné chodby šerem

k brance u schodů se kvapně béře – Zamčena je! – Opačným teď směrem ubírá se ve klopotném spěchu a tam stoupá temnem schůdků krytých

pod krov domu, pod mohutnou střechu. Mocné krytí cihel žlábkovitých nese, rozpíná jak dlouhý stan, úžasný, směs trámů obrovitých,

břeven, kráčat, latí umně sbitých křížící se hustě s obou stran. Po kládovém roštu spěchá ruče jinoch vzdušnou dřevěnou zde kostrou

nedbaje, že tu jej krokev tluče, tamo trámec bodá hranou ostrou; prolézá pak, nahrbené šíje, pode stříškou, která chodbu kryje,

pojící dům jesuitů k chrámu, a dál v nové síti přeumělé rozmanitých rozpon, sloupců, trámů leze, skáče, proplétá se směle,

až pak zdvihnuv dveře padací temnem schodů točitých se níží v těsnou kobu. K lepotkané mříži dvířek železných se obrací.

Nejsou uzamčena. Kvapným krokem vystoup’ jimi. Zraky udivené bloudí plaše v kole přeširokém, nad nímž k výši závratné se klene

obrovitá lepá kupole. Titanští tam zevšad andělé v ladných barvách malby umělé velebně se nesou k vrcholu,

tam, kde Otec s koulí světa v lůně vedle Krista na oblačném trůně sedí velebně a křídla bílá nad nimi duch svatý rozestýlá.

Přes zábradlí jinoch kloní oko: lidu spousta peřestá se chvěje pod nohama jeho přehluboko. Nepoznává, co se v chrámu děje.

Zmaten kráčí chodbou, přes zábradlí do závratné hloubi chýle zrak, kde se hemží dav, jak pestrý mrak, jak včel obrovský roj, k zemi spadlý.

Náhle stanul. Z plné prsou síly zahřměl dolů řečí plamennou, kupole pak svahy opáčily slova jeho hromnou ozvěnou:

„Vzhůru, lide uhnětený, vzhůru! Z potupného jarma vypni šíje! Povstaň! Umačkej tu černou můru, jež tak dlouho krev tvých ňader pije!

Bij tu cizí sběř, jež zpupně hýří na urvaném v této zemi lupu, jež ti vetkla na věž za potupu nejkrasší tvé hlavy bohatýří!

Bij tu zvěř, jež ve tvé vlasti klínu pod zlatem a hedvábem se hřeje, kdežto bez počtu tvých zdárných synů s holí žebráckou v kraj cizí spěje!

Bij ty vrahy, lupiče a zrádce, daviče tvých děv, tvých dětí krádce, paliče tvých příbytků a knih, bij ty hrobaře tvé zašlé slávy,

již jak míčem hrají tvými právy a z tvých bolestí si tropí smích, kteří vyrvali ti zem a jmění, víry potěchu a duše klid,

ba též rodné mluvy hlaholení z těchto luhů chtějí zaplašit, nechali ti jenom břímě žití, aby na bídu tvou, na tvůj žal

s potěšením krutým mohli zříti, aby noha jich – – – Ha, studu pal, lide bědný, nestoupá ti v líce?! Což ni jiskra v tobě nezbyla

z chrabrosti, jež vrahů statisíce na bojištích sterých pobila?! Ani krůpěj z krve mužů těch, jejichž cepů třesk a vozů hřmění

postrach nesly do národů všech a jichž dálné vítězilo pění?! Lide, vstaň! Však ucítíš ji zase, bývalou tu sílu v jaré pleci –

vzplaneš opět ve vítězném jase jako Žižkovi ti dávní reci. Povypni jen šíji s žárným vztekem, povstaň, z tupé mrákoty se zbuď –

rozprchnou se supi s bědným skřekem, sletnuvší se k hodům na tvou hruď!“ Dole zmítá bouře poplachu spoustou lidu. Svatebčané s davy

v úžasu a hněvu, ve strachu míchají se v chaos kolotavý. Lidu proud se pod kupoli tlačí a proud jiný k východu se dere,

na sta očí blýská, čel se mračí, k jilcům sklánějí se dlaně steré; tu a tam se žehná třesavý zástup žen a děvic vyplašených

a jich tlumem Otců postrašených míhají se černé postavy. Ozýval se dupot, šum a křik – avšak junův hlas tu zvuků směs

pronikal – až páter varhaník s myslí vtipnou zajel do klaves a svou hudbou jako bouří slavnou utlumil řeč jeho přeohavnou.

Branců přivolaných pestrý kroj teď se mísí v dav; jak mrakem blesky prošlehuje lidem jejich zbroj. A jak divem před těmito lesky

mnohá tvář, jež zpupně již se vznesla, chabě na malátná prsa klesla. Avšak jesuité v rozpacích posud hledí do závratné výše,

tam kde smělec s blesky ve zracích jako vidmo z nadpozemské říše, s vlasem pustým, s napřaženou rukou hrdě vztýčen stojí v kupoli

a s tou varhan hudbou šumnozvukou zlobným hlasem darmo zápolí. Než tu náhle druhá, míhavá v kupoli se jeví postava

na závratné chodbě, s vlasem plavým, s řásným černým rouchem poletavým. Jako dravec před smrtícím skokem, kolem zábradlí se chvatně plíží

nahrbena, s jiskřícím se okem tam, kde Václav do zástupů shlíží. Leč ten ohlednuv se v pravý čas úhlavního nepřítele zočil

a hned v ústrety mu hbitě skočil rozpínaje náruč u zápas. Jako tišina když nenadálá spoutá vlny bouřlivého moře:

zmlká vřava svaté ve prostoře, utichla i hudba varhan v chóře a směs lidstva bez pohnutí stála pozorujíc v němém napjetí

žasný zápol na obrubě těsné hrozné propasti a smrti děsné, dvou těl juných líté objetí, dvou těch černých postav souboj divý,

sem tam klonících se v půtce žhavé kmitavými nad propastí kyvy, balících se časem v klubko tmavé; zdola mněl bys’, že to na pokraji

kupole, kde sloupců kruh ji věnčí, – jež se malbou spíš, než hmotou zdají – rozmanitě v polosvitu hrají, každou chvilku jeví obraz jiný

míhavé dva fantastické stíny. Posléz Václav nad Konrada vzpjal se, který pod ním s tělem opřeným o zábradlí, přes ně přehybal se

svislou hlavou, hrdlem sevřeným prsty jeho, polovicí zad. A v tom na vítěze třpytným zlatem oknem kupole svit jasný pad’:

spočal zářivě na dříku vzpjatém, jehož hruď se bělala jak sníh zpola rozervaným temným šatem; v bujném vlase skrání vztýčených,

pod nímž jemný obličej se skvěl jarým leskem bohatýrské vnady; i byl krásným Michalovic mladý v tuto chvíli, jako archanděl,

když se vypjal, září nebes plana, ve vítězné slávě nad Satana. Však proč hrdě plápolavý zrak, slétající do hlubiny chrámu,

náhle v jiném zažehá se plamu? Proč se smeká prstů mocný tlak s hrdla zrádného? Proč náruč jeho s jásotem se rozestírá dolů? –

Hle, tam v roji lidu zvědavého, v poucouflých svatebníků kolu, zočil půvab něžné postavy v šatů stříbrotkaných libém jasu...

Ona rve si závoj se hlavy, svatební též vínek s temných vlasů; krásný obličej své rysy milé k němu vzpíná, čisté lásky pln,

a dvě rozepjaté ruce bílé z řízy stříbrotkané jasných vln jak dvě lil’je pnou se k němu vzhůru, nesouce mu blaho rájských kůrů.

V tom se Konrad pouvolněn vzpjal pod vítězem, klonícím se v blahu, rukama jej těsně obestlal; avšak náhle, ztrativ rovnováhu,

přes zábradlí nazad klesl tělem – slét’ jak balvan v propasť vržený – hoj! a za letícím nepřítelem Václav, pádem jeho stržený,

rozpínaje náruč v žasném letu seřítil se v bezdno jiných světů. Výkřik tisíců se vznesl k báni, hromným echem rozlehl se v ní

a v něm zanikl, jak v bouře řvání raněného ptáčka zatikání, Ignáciin výkřik poslední.