ZPĚV PRVNÍ.

Plna vůně, ševelu a třpytu jídelna dnes otců jesuitů. Se stěn vlaje rudých látek vlna oblačné jak spousty, jitrem vzňaté,

a v ní slunka hrají nesčíslná – znaky řádu v aureole zlaté. Podlaha, jež kostky mramorové v mosaiku dvojbarvou si skládá,

září leskem šachovnice nové; na ni oken světlý obrys padá, v němž tu tam obláček pestrý plove – stínů hra, již malba skel tam spřádá.

Na podlouhlých stolů valném šiku sněhem leží jemná z Flander plátna, po nichž stříbro – proti otců zvyku – rozkládá dnes ruka sluhů chvatná;

uprostřed pak alabastr bílý květů zvonce kol do kola chýlí. Velkolepé malby svěží záře vábí oko k hloubi refektáře.

Na stěně tam v jarých barvách pálá svatební hod v Galilejské Kaně – mněl bys: život skutečný tam sálá! Zdá se ti, že nevěstiny skráně

purpurem se nítí, blednou sněhem pode zraků snoubencových žehem, že ruch zachvacuje hostí řadu i dav sluhů, kol se rojící,

že tam hudec paličkami vzadu ze sna budí kotlů dvojici a kol něho dlouhé píšťaly stříbrné se plesným zvukem plní,

že ret Ježíšův se šeptem vlní, kříse vína pramen ustalý – – Takých zázraků dnes třeba není otcům velebným. Jim v širých sklepích

moře vína perlí se a pění k zavlažení hodů velkolepých. Dort aj! obrovský tu právě v dar otcům posílá don Baltazar.

Sluhů dvojice dar nese stěží. Tvrze okrouhlé má divný tvar s baštou mnohou, cimbuřím a věží. Zvláštní posádkou se hemží kolem:

jak by mravenčí byl ztekl voj cukrovou tu pevnosť, horem, dolem drobných podůbek ji plní roj. Znenáhla v tom postav lidských mraku

po figurky mnohé tváři, znaku divák rozeznává vojsko černé odpadlíků církve pravověrné. Na bráně, v níž nad příkopu hloubí

hradu most je zdvižen visutý, hlásní Cerynt s Ebionem troubí v pergamenů chomáč svinutý a kol kolem u praků a střílen

ohyzdní se tovaryši kupí z heresie mrzké dávných dílen – gnostiků a manicheů tlupy. S jiným kacířstvem po sladké tvrzi

přátelí se Valdensové drzí. Z okna Vykliff úšklebně rty špulí, v římse k Husi Jeroným se tulí, kolem věže v divotvárném věnci

ztřeštění se vinou novokřtěnci, nejvýše pak zpupná čela chmuří Luther, Kalvin, Zwingli na cimbuří. Věže báň se končí globusem,

na samé pak makovici její v šíji Koprníku Galilei s obrovským si zased’ tubusem. Divně v středu nápojů a krmí,

v síni otců, statných Říma branců, cukrářské plod fantasie strmí – křehká pevnost církve odřezanců. Překvapil dar zvláštní jesuity,

vrtí hlavou, druh se dívá k druhu, až pak šeptem vyznávají v kruhu, že vtip nechápou, v tom daru skrytý. Však již hosty refektář se plní.

Barvou všelikou a různým tvarem míchají se roucha v šustu jarém, jako bouř když záhon květů zvlní. Pyšné hlavy kadeřavých vlasů

pnou se z límců sněžných, kruhovitých, nabíraných v nesčíslnou řasu, jako z květů báje obrovitých. Zlatem prošívaný, v divném třpytu,

k tělům statným oděv přilehá, v něm pak mnohou spárou aksamítu plamenitý šarlat prošlehá. Lehké pláštíky jim s šíje vlají

se stříbrným šperkem na pokraji. Mnohobarvá péra k zemi kanou přes klobouků střechu prohýbanou; s botou střevíc kordovský se druží,

ostruha s hedbávnou bílou růží. A s tím světským pychem zápolí vedle jesuitské řízy tmavé hávy rozmanitých řeholí

bílé, černé, hnědé, popelavé. Právě jako bouř když v sady duje, že se květ ku květu nachyluje, barvy mísí, rosa zevšad blýská:

tak se vlní pestrá směs a k hlavě hlavu kloní, rukou ruku stiská, z davu pak, jenž v tlupách tu a tam šustí, hlučí, vítaje se, bavě,

každou chvilku vzácný drahokam v rouchu, prstu svitne mihotavě. Otcové pak vzácných davy hostí vítajíce bloudí tam i sem,

s pokorou zde, onde s důvěrností, s poklonou a sladkým úsměvem. Ku křeslům již panstvo hbitě vodí – pořad mnohé rozpaky jim plodí.

Vždyť ach! tolik moci, slávy víže kytice ta pánů bohatá: hrdý Valdštýn, z Lichtenštejna kníže, Michna, Martinic i Slavata,

Marradas, Huerta – jiní, jiní muži vznešení se kupí síní. Všechny sloupy mocné, hrdě vzpjaté, o jejichžto čela žulová

vlády císařské a víry svaté podpírá se skvoucí budova, jež v té zemi po válečných šumech vypjala se na kacířství rumech.

Jaký pohled na ty trůnu rady, sluhy církve, tlupy válečníků, ani kolem dlouhých stolů šiku sbírají se v šumné, skvoucí řady!

Stýká se tu protiv na tisíc: Onde ve vyzáblou mnišskou líc hluboko své divé znaky vtiská fanatismus, jenž jí z oka blýská;

ale vedle rudým kyprým rtem v tučné tváři jiný bosák lysý mlčky libuje si hříšnou zem, dokud nad ní révy hrozen visí.

Obličej tu dvořenína hladký mžourá bystrým okem zchytrale, na rty tenké úsměv nutě sladký, an mu vojín tváře zvětralé,

v jejíž drsné hrboly a hrany mnohé činy krvavé jsou psány, vypravuje, zpurný hladě knír, kam jej zanesl kdy boje vír.

S Němcem rozvážným Vlach onde hravý, tuto Španěl s Valónem se baví. V divnou strakatinu pronárodů od nedávna panstvo české zkvetá –

vždyť se sletli k bohatému hodu orlové sem ze všech konců světa. Ležíť kraj zde mrtvý, pošlapaný, uštvané jak zvěře zbitá kůže,

s níž si mečem popluží a lány po libosti smělec řezat může. Však-tě stálo mnohou trudu chvíli, nežli kacířskou tu kletou krev

pod sekyrou, mečem proměnili v pyšný šarlat sobě za oděv, nežli hořké slzy exulantů změnily se v záři diamantů,

jež tu blýská shromážděním četným ze spon, jilců, pošev, prstenů, krůpěje jak rosy sadem květným na jitřního slunce plamenu.

Stojíce teď nad tabule vnadou, ruce spjali pod skloněnou bradou a hlas modlitby již sborem vane: „Oči všech doufají v tebe, Pane!“

Na katedru, která v síně rohu, kazatelně lehké podobna, na stěně se vznáší, v lepém slohu, jížto mnohá díla ozdobná

v obrubu i krytby polokruh vyřezal kýs umný řádu druh, vystoupil teď novic volným krokem. Hocha toho jemná, bledá tvář,

pod kadeří černou, s temným okem, jehož blouznivou teď tlumí zář dlouhá brva, – ještě bledším zdá se nad havem, jenž útlou postavu

poukrývá v černé volné řáse. Plaše přeletl teď po davu jeho zrak a něžná ruka bílá pergaménů stůčku rozestýlá.

S rozpačitým rtů se chystá chvěním, by dle zvyku, který zbožní otci i v den slavný ponechali v moci, kvas ten šlechtil bohulibým čtením.

I čte již, jak v lůno české země padlo, rostlo navzdor sokům zlostným, až pak rozvilo se květem skvostným blahodárné Loyolovo sémě.

Pohřížena v tupý bludů spánek kacířskými zem ta vřela kvasy, až jí přízně panovničí vánek na hruď chorou přivál zrno spásy.

Canisius, muž to vzňatý bohem, vnořil semo do kacířské půdy opatrně první základ chudý, na němž časem, po snažení mnohém,

tato kollej nádherného lesku hrdé témě vznesla ku nebesku. „Procul esto canis!“ blud jej zdravil – však hus proklatou ten pes jim zdávil.

Ba sám otec Ignatius svatý na své hrudi, k nové spásy vzniku, by blud český rozškubali klatý, vypěstoval dvanáct sokolíků.

Dvanáct dělníků na spustlou roli z Říma vyslal – nové apoštoly. Na loži svém, těžkém u neduhu, libě mluvil v loučících se kruhu

a v tom, zahlédnuv knih těžké břímě vedle poutníků, – „Ó malé víry! k čemu vám knih mrtvých plné míry?“ zvolal káravě. „Či Bůh jen v Římě?

Onť vám skytne všude, čeho třeba, – tělesného, duševního chleba. Jediná vám kniha plně stačí: zde ten Gerson! Pilně čtěte ji,

snažte se, ať noha vaše kráčí v Ježíšově stále šlépěji, nemiňte se nikdy jeho stopy a pak ze klopotné české žni

odnesete mnohé zlaté snopy – církve svaté reci vítězní!“ Při těch slovech s lože k nim se shýbal, synáčky své objímal a líbal,

žehnaje se dotkl jejich skrání. – Neslo zdar to svaté požehnání! Zkvétal utěšeně v kraji českém Canisiův květ, pln vůní nebe,

a kruh příznivců vždy kolem sebe šířil valnější svých cností leskem: Jinoch jeden český, vzácných cností, chovanec náš, plný zbožné píle,

samoten dlel v chrámě před svátostí na modlitbách kdysi pozdní chvíle. Pojednou ach! vidí: blesky zžíhá monstrance se věnec, sluncem hoří

a v tom světla nebeského moři andělských se křídel tisíc míhá, uprostřed pak na hostii sněžné pacholátko spatřil čaroněžné

a hlas rajský: „Žádám,“ s hůry zněl, „abys tam, kde jsi, vždy býti chtěl.“ Porozuměv jinoch, první z Čechů Ježíšův podnikl svatý řád

a v něm horlil do sledního dechu, – jitřenka to jasná pustých lad, za níž brzy v jarém vzešly svitu hvězdné davy českých jesuitů.

Společnost pak naše v této zemi zvítězila nad odpůrci všemi. Marně zlobným direktoři slovem uhnětli ji – zkvetla v lesku novém.

Odpůrců však hlavy zločinné klesly v prach – Laus Tibi, Domine! Svinul novic pergamén a kráčí tiše, skromně refektářem dolů,

kde kol prostičkého nejzáz’ stolu věnec mladých soudruhů se stáčí. Ale panstvem ševelí to, šumí, s šeptem hlava ku hlavě se kloní.

„Švarný hoch! – Jak pěkně čísti umí! – Jaký výraz! – Hlas mu stříbrem zvoní!“ Otázka kol chví se přitlumená: „Jakého ten mladík rodu, jména?“

Páter Sidecius k tlupě hostí nejbližších se sklonil v důvěrnosti: „V tovaryšstva náruč mojí dlaní uvedlo jej boží slitování.

Bylo krátce po krvavém díle, v němžto světlá nebes královna laurem věnčila na Hoře Bílé katolická vojska rekovná,

kdy jsem jednou, v kollej naši drahou z vyhnanství se vrátiv, těkal Prahou. Ač jsem hrůzu zřel v ní vévodící, přec to zjev byl srdci lahodící.

Meškalť duch můj v čase nedalekém, kdy tou sítí ulic klikatých prchali jsme před buřičů vztekem. Jak tu kacířský se blyštil pych!

V davů jásajících pestrém moři brodili se v pyšném úboru na komoních bujných defensoři pod barvitým tlumem praporů,

znaky, hesly mrzkými se skvoucích, jarním vánkem vesele se dmoucích. Mistři lživí, kněží nepraví, s biblí pod pážím, v ten hlahol plesný

mísili svůj chorál rouhavý. A ten obraz políbení vesny zlatilo – ve výši lazurné zjasnily se věže pošmurné,

zajásaly zvonů sborem slavným. I těm štítům domů starodávným rozhostil se v čela slunný jas, pod římsou se budil ptačí hlas.

Pod svěžími věnci dívčí tváře klonily se z oken v úsměvu – všude bujný ruch a květ a záře! Jenom pro nás v tomto výjevu

úsměv každý v pohrůžku se měnil a kam prchajících padl hled, pěstě mnohé zdvihaly se hned a hněv s potupou jen zuby cenil.

Ale nyní... Jeseň zádumčivá nad truchlivým městem, pustým polou, rozestýlá mračna těžká, sivá, smuteční jak příkrov nad mrtvolou.

Posupně se vetché štíty mračí a ty domy němé, uzavřené jako v úzkostech se k sobě tlačí. Žoldnéřů jen tlupy rozjařené

s písní hlučnou ulicemi hýří, zbraní lomoz – bubny zevšad víří. A kam davy kacířů se děly? Kamo direktorů zástup smělý?

Kamo pýcha, hrabivost a vzdor? Hle! Jak stíny postavy se plíží schlípené tu onde, hlavy níží, a jen časem vyplašený zor

v malomocném záští, strachu němém pod klobouku svislým kmitne lemem. Hle, jak tisknou se, by jejich zjev neupoutal pohled branné chasy,

jejíž meče samoděk se tasí, kacířskou-li jenom zvětří krev. Jen se k domům přitiskujte blíž, hlavy uklánějte níž a níž!

Jižtě vstává slunce víry pravé nad staré ty domy, kaple, týny a z těch ulic v záři plápolavé vyplaší vás navždy, bludné stíny!

V takých myšlenkách jsem bloudil městem. Náhle v pusté místo bezlidné smích a váda s kostek hluchým chřestem zvábily mne s dráhy poklidné.

Na vrch bubnu kostky metajíce tři tam sedí zpilí žoldnéři hledů zpurných, osmáhlého líce, pocuchaných brad a kadeří.

V pozadí pak hmota neurčitá pod vojenským pláštěm poukryta na zemi se jeví. Vedle stojí hošík útlý, šestiletý as,

v drahocenném patricijském kroji. Jak obláčky temné černý vlas pod karkulkou sinou, řásnou splývá, s níž se péro sněhobílé kývá.

Blankytové řásné sukně kraj obestýlá sněhem hranostaj. Ba ni dýka něžná, míšek hravý za ozdobným útlých boků pasem

s hojných drahokamů různým jasem neschází mu do panické slávy. Na prsou pak jemně vyšitý v bílé roušce, hustě nabírané,

okázale bludu symbol plane – prostý kalich z rudé dykyty. Ač pod okem tmavým v líčku bledém jako rosa v bílém poupěti

žal se jeví skvoucím slzy sledem, přec i vzdor v tom oku viděti, kteréž z pod obrví jemného škaredě se na žoldáky vzpírá –

ho! již z očka toho temného malý dravec kališnický zírá! Roztomile slušel háv ten panský něžné podůbce, že budil ve mně

zalíbení kacíř filigranský. Chvíli na robě jsem zíral němě, naslouchaje hádce Valónů, kteří hry své vděkem opojeni

přeslechli mých kroků blízké znění a los metali teď o sponu, poutající hochu k čapce něžné stříbrným pazourem péro sněžné.

Posléz puzen tajným vnuknutím přistoupil jsem k hráčům. Oči vznesli překvapeni. Kostky leknutím z chvějících se rukou k zemi klesly.

Patrně tu hrubě překročila chasa jará dovolenou mez, svědomí jich, trochu zdivočilá, rázem probudil svým zjevem kněz.

Ať se Valón zove hlavou vzdornou – před knězem ji chýlí s úctou vzornou. Čí to hošík? – tážu se jich přísně. Vykoktali odvět ze své tísně,

že to nevědí, že z loktů chůvy kolem jdoucí vyrvali to dítě. A kde ona chůva? Rozpačitě zraky sklopili a bez výmluvy

s úšklebkem pak vrhli pohled stranný na plášť vetchý blízko rozestlaný. Ve zlé předtuše má noha zdvihla okraj pláště. Pod ním mrtvá líc

v temné spoustě rozpoutaných kštic nad hrudí se obnaženou mihla pěkné děvy – – Pochopil jsem všecko. Pohledem jsem přísným brance káral

a jal v náruč vzdorující děcko. Soucit hluboký se ve mně zháral, hlas mi velel v duši rozechvěné, bych to ptáče, hnízda pozbavené,

církvi svaté v náruč teplou vložil a jím kdysi boží slávu zmnožil. Bez překážky odnášel jsem robě pod svým pláštěm, vzlykající tiše,

usnuvší pak v teplu měkké skrýše, v naši kollej – k příští její zdobě. Smazána je zcela v dětské duši památka dnů zašlých; jedva tuší,

že kdys mimo kollej tuto dlelo. Otec jeho – rektor, církev – matka. Těšíme se všichni z pacholátka, jehož srdéčko se otevřelo

záhy nadpozemské záři spasné, jako slunci poupě čarokrásné. Jeho ducha, srdce hojný skvost utěšenou věstí budoucnost!“

Rektor Beskovius dodal k tomu: „Z dětských let mu jenom pozůstalo jméno Václav, jímž se samo zvalo, když je páter v loktech přines’ domů.

Nikdo k němu nehlásil se posud; – však jsme v tají vychovali juna, by snad otec kacíř z církve lůna zpět jej nestrh’ ve svůj děsný osud.

Však sám nejedno jsem vyrval robě z rukou otce, z matky objetí, zatvrzelých ve kacířské zlobě a ni prosba mne ni prokletí

ni slz řeka, jež mi ruce myla, nezdržela od spasného díla.“ Don Huerta na to, máchnuv rukou: „Milosť s kacíři?! Pa! Jděte na ně

s pobožnosti harfou libozvukou – k uším za vděk přitisknou si dlaně. Kázání jim v srdce jenom vchází, když ho rachot bubnu doprovází,

a zář pravdy nejlíp si je získá, když meč nahý do oka ji blýská. Touto zásadou jsem vždy se řídil a žeň za to přebohatou klidil.

Bez chlouby dím, že jsem v této zemi více duší ďáblu vydral směle za tři léta, než po žití celé Kristus Ježíš s apoštoly všemi.“

„Pravdu svatou don Huerta řek’,“ přisvědčil mu Přibík Jeníšek. „Takto nejsnáz dospějeme k cíli – dokázal mi skutkem thesi tu:

Jako křemeny hle! tvrdé byly lebky domažlických husitů. Darmo mnichy k misiím jsem vozil, marně žádal, domlouval a hrozil

a již naděje se málem vzdal. Tu když jednou, v této síni právě, zbožných otců malvaz při zábavě přátelské mi jazyk rozvázal,

donu Martinovi jsem se svěřil. Ten mě hledem posměšným jen změřil a řek’ chladně: „Pět set žlutých v sázku, za týden že zbavím bludů všech

tvrdohlavou domažlickou chásku!“ Přijal jsem tu sázku na pospěch – –“ „A já –“ vpadl don ve hlučném smíchu – „vzal jsem houfec nizozemských hochů

a jim uzdu popustil jen trochu –: za den svlékli Domažličtí pýchu, odpřisáhli blud svůj proklatý a pan Přibík klopil dukáty – –“

„Pravda vše – až na to klopení,“ praví Přibík, hladě kníry dlaní, pod nimiž se v chytrém usmívání vlní rtové vínem skropení.

„Jak?“ don Martin zvolal u nevoli, „což jich nebylo tři plné stoly?!“ „Ovšem, bylo – nikoli však mých! Musilyť je platit – s žalem sice –

obrácené tebou Domažlice.“ Don Huertou otřás’ hlučný smích. „Tak tak, hochu! Hoden’s mistra chvály!“ S ním se všichni k slzám rozesmáli.

„Však co značí,“ Michna zvolal nyní, „tento divný dort, ten sladký srub, v němž se hemží bludu paladýni? Takou lahůdkou ať Belzebub

zakončuje pekelný svůj kvas!“ Pousmál se dárce Marradas, o číš meče jilcem pozazvonil. Aj, tu z dortu zazněl trouby hlas,

vytažený most se rázem sklonil, do kořan se brána rozletla, a hle! z nitra cukrového stanu postava se drobná vypletla

před žasnoucí zraky kněží, pánů. Udivení rozlehl se křik: Bylť to živý směšný trpaslík, v ďábla převlečený bujným vtipem.

Fantastické roucho sterým cípem kývalo kol postavičky chudé od hlavy až po střevíčky rudé, v čele pak se vilo růžků dvé

z opeřené čapky krvavé. Tak tu v kole hodovníků stál s počerněnou, šklebící se tváří, klíče nesa rudém na polštáři,

až pak, ukloniv se dvorně, prál: „Dosti dlouho v této bludu tvrzi svaté církvi klad’ jsem odboj drzý. Dosti dlouho v různém šalby cviku

s vojskem heretiků, schismatiků zbraní lži a klamu, liché vědy, šíp svůj noře v pekla steré jedy, ba i bibli udělav si štítem,

vzdoroval jsem pravdě v boji lítém. Však již vidím, že svou celou zbrojí křehká pevnosť bludu, rozkolu proti církve moci neobstojí,

po marném že padne zápolu v mečů vašich bohatýrském kmitu, v bystré palbě otců jesuitů. Protož její klíč vám k nohoum skládám

v číré pokoře a slušně žádám: Snězte již, co zde váš vidí zor, tyto husity a luterány, tyto kalvinisty, zwingliany,

novokřtěnce, bratří českých sbor, s celou tvrzí bludu vydobytou, bez okolků, s chutí náležitou!“ Smích a tleskot odměnou byl čertu,

za nímž dort hned kacířský se shroutil, a don Baltazar co strůjce žertu sivý knír si spokojeně kroutil. A již víno, v pohárech se rdící,

poč’lo stoupat do zjařených lící, jiskrou hrálo v oku veselém; čilejším vždy ruchem, ševelem sál se plnil; mnohý knoflík zlatý

břichu uvolnil háv těsně spjatý; mnohý pohár převržený zvonil; mnohý leb se povážlivě klonil; hlučnější vždy hovor síní šuměl;

a již vynikal jen rázný hlas, jímž don Martin Huerta hřmít uměl a don Baltazar de Marradas. Náhle v plochu ozdobného křesla

obrovitá postava se vznesla, s vlasem havraním a bledou lící, s divnou v očích září plamennou. Jako mráček západem se rdící,

rudý pláštík vlál jí s ramenou; rudý měla kabát, nohavici, jejichž četnou spárou prohledal nach jen tmavší; mocné ve pravici

pohár s mělnickým se pozvedal. Byl to Verdugo, jenž ze svých statků, za seč bělohorskou obdržených, k těla božího sem přijel svátku,

by se bavil v kruhu přátel ctěných. Stál tu, jak by přioděn byl v krev, a hned upoutal vše jeho zjev. A jak před bouří, kdy mrtvé snění

nepohnutou, tichou nivu jímá, však se zdá, že v tomto utišení příští bouř již utajena dřímá: tak tu náhle bez pohnutí v sále

panstvo sedí ve hrobové tíši, však již ret se ladí k bouřné chvále a dlaň stiská ku přípitku číši. Oči všech tu bez ševelu tkvějí

v bledém Verdugově obličeji, na číši, již ruka jeho třímá, na rtu ohnivém, jenž nyní hřímá: „Verdugo jsem! – Však mě všichni znáte.

Kata značí španělské mé jmeno – však chci katem zůstat neproměnno nepřátelům vládce, víry svaté! Víte všichni, jak jsem kdysi divě

na Bílé tam hoře mečem mával a sám Ferdinand že milostivě za korunu českou dík mi vzdával. Voják vykonal své dílo k chvále;

nuž, vy kněží, politici – dále. Pro mne není brk; jsem přítel meče a rád tam, kde krve řeka teče. Leč v té zemi dosti rukou naší

cedilo již krve zbujné plémě; – teď nech stíny od čela nám plaší krev ta rujná samé české země! Tato krev, jež v záři rubínové

perlami nás ku rozkoši zove, již tu vznáším v opěněné číši na oslavu církvi, králi, říši! Nechať nad tou zemí svatá víra

navždy spasnou náruč rozestírá, ať jí nikdy pod vítěznou patou nevztýčí už blud svou hlavu klatou, ať nám dlouho Ferdinandus žije

a laur ještě mnohý v kadeř vije!“ Úžasná teď bouře v sále širém pozdvihla se za těmito slovy; postav směsice se pestrým vírem

odevšady hrne k Verdugovi. Dupot sterých střevíců a bot, překocených nádob třesk a hřmot, šustot rouch a rukojetí cinkot

o kovové pásy, ostruh břinkot, lomoz křesla, upadlého kdesi – snoubí se tu v pusté zvuků směsi. Jako příboj vln se valí hlavy

v sále, rudou látkou obepjatém; roucha řeholní a panské hávy vlají, trou a míchají se chvatem. A v té spoustě rozličného kroje

zrakové zde svítí, hrajou žární, jako mušek světlonosných roje v lesa větvích jižní nocí jarní. Uprostřed pak s číší ve pravici

Verdugův se vznáší rudý zjev nad pohárů zlatých blýskavicí, v nichžto kypí rudá hroznů krev, o sebe ty číše třeskem znějí

a rty steré ohlušivě hřmějí: Vivat Ferdinandus, miles Dei, ensis Romae, clypeus fidei!