Nad knihou starou, před obrazem děda mne divná touha časem uchvátí, zrak do zapadlých krajů cestu hledá, jež urval čas a nikdy nevrátí;
mně zdává se, když hledím v zašlosť onu, že člověk lepší byl a krasší svět, a cos jak milý hlahol rodných zvonů mne volá zpět.
Leč chvilku pátraje v dob oněch klínu, kde tkal mi přelud samý vděk a jas, zřím v obraze tom krásném roje stínů, zrak odvracím a jiný slyším hlas.
V před musí chvátat neznavenou patou můj národ ubohý, by zniknul běd, duch jeho strážný s rukou k výši vzpjatou: v před! volá, v před!
Hle! ozdobený vrchol mladé břízy ční nad řezané, čisté štíty chat a všechno vůkol poesie ryzí: zvyk starodávný, pestrolepý šat;
zřím pod fábory hochů zraky čilé a v ňadrech smavých děvic čerstvý květ a slyším písně nevýslovně milé a toužím zpět.
Však pomním zas, co kryla tato chata tmy duševní a rabské pokory, jak směla deptat ledajaká pata tu zotročilou hlavu s fábory,
i chválím čas, jenž ze jha lidu šije a z tupých mrákot ducha jeho zved’, a vznáším prapor, jímž se heslo vije: V před, stále v před!
Pak zase pravím: Škoda přece roků, kdy skráně zlatil ideálu svit, víc bylo upřímnosti v každém oku a v prsou ryzejší a hlubší cit.
Ó častokrát mne zove k luhům krasším hlas vroucně nadšený mých mladých let, k těm srdcím teplejším a čelům jasším bych letěl zpět.
Kde křídla vzít? Máj žití navždy ztracen. I lidu našeho vznět jarní zhas’, pel svěží setřen a květ vonný sklácen, teď krušné lopoty jest horký čas.
Tu třeba plašit sny a tužby marné a k metě pnouti pevný, bystrý hled, ve znojné práci, v bojů vřavě parné jít chutě v před.
Ó bratři, kteří se mnou v touze dvojí tu v před, tu nazpět obracíte zor, smír učiňme v tom kolísavém boji a takto rozřešme svých tužeb spor:
Pro krásu vlastní, ryzí, z lidu zkvetlou, pro srdce upřímného čistý vznět, pro jaré nadšenosti hvězdu světlou si leťme zpět!
Než, v zápase za velkou lidstva metu, v tom boji pravdy proti lži a tmám, za ušlechtilou lidskosť, za osvětu, po dráze ve svobody zlatý chrám,
tou cestou, po níž Hus šel, Amos jasný, v níž vězně brixenského září sled, kde v budoucnosti cíl jen kyne spasný – v před, stále v před!
Cookies on Poetry Cove