Na stupně usedám, jež halí mech,
a hledím dolů do zpustlého sadu.
Dob dávno zašlých tajuplný dech
skráň ovívá, již v ruku snivě kladu;
zvuk vody, jež se kalným proudem sklání
v omšený mramor, zní jak tiché štkání
a důlky steré, jež se kolem jeví
ve stupních starých, v kamenné jich mříži,
mně v duši kouzlí sterou nožku děví
a steré bílé ručky půvab svíží.
Zřím dívky, paní v šatě pestroskvělém,
zřím statné muže, kterým s šíjí vlaje
plášť hedbávný, jimž nade pyšným čelem
vlá zdoba per klobouků přes okraje;
zřím hrdé zástupy, jež s leskem, šumem
tu v párech šeptavých, tu hlasným tlumem
po stupních těchto spějou k růžím sadu,
neb vzhůru k číším v pyšném letohradu;
tu pod živůtek zlatý lásky bůže
v nejedno srdce toužebné se vkrádá
a šepotem ret schůzi tajnou spřádá,
až luny svit se skloní v sadu růže...
Kam poděly se hrdé postavy
v nádherném kroji zapadlého věku?
Kam bujný šum? Taj lásky šeptavý?
Kam tolik lesku, rozkoše a vděku?
Nic nezbylo, než vlhké kamení,
mech na něm, stopy kroků tisícerých,
nic nežli snílka tiché vzpomnění,
jenž se zpustlého parku chodeb šerých
sem zabloudil a na skloněné skráni
ucítil minulosti tajné vlání.