XX.

Zas naděje mi v prsou klíčí, – lesk hvězdný hustou chmurou kmit’; zas pevněji se hlava tyčí – v noc padl svěží jitra svit:

To slibné jitřní vzplání, té hvězdy těšný jas jsem zočil z nenadání ve stínu juných řas.

Když nad skrání mu kadeřavou pěst zaťal strážce surový, hoch nezbled’ se skloněnou hlavou a nespjal ruce s okovy,

leč hrdě vznesl skráni a vzdorně oči zved’ a v těch jsem z nenadání svit nové doby shléd’.

To nebyl rabský pohled chabý, jenž zbaběle se chýlí v prach, kdy stačí dutek zámih slabý, v ráz ubít krátký činu vzmach.

Ve stínu mladé brvy ten zrak se divě lesk’, jak blízké bouře prvý by z něho sršel blesk.

Mně vzešla útěcha z té záře, že předků stín v nás přece zbyl, že nevyssál hnět otrokáře krev jejich všecku z našich žil,

že jiskry, jež jsme střehli vždy v duchu zjařmeném, se v srdci synů zžehly tím jarým plamenem.

Nechť palčivá i výtka srší z těch zraků mladých v naši hruď, nechť na čas jejich zápal zvrší jen bídu naši – vítán buď!

Buď zdráv, ty jarní blesku, jenž svítáš z juných řas a věstíš v noci stesku nám brzké spásy jas!