XVI.

Leží kovář, zůstaven již skonu, v kovárně pod výhní plápolavou, o kovadla podnož opřen hlavou jako král o pelesť svého trónu.

V dílně své, kde dlíval nejraději, v záři veselé z dob slávy její přál si zemřít – vůli jemu dali; měkké mu jen lože podestlali.

Kolem prsou mohutných se vine šírý obvazek; jej slza smáčí, která z oček Lidunčiných řine k němu bez ustání v hořkém pláči.

Časem dívka usedavě štkajíc, k šíji mroucího svou tulí ruku a líc k jeho prsům, naslouchajíc v posled srdce laskavého tluku.

Stranou Brázda s pochýlenou hlavou mžiká oček řasou třepetavou, z nížto chvilkou krůpěj vláhy třpytné sprchne na kožich a tam se kmitne

lemu kosmatinou řídkou, plavou jako perla rosy suchou travou. Slyš! tu kroky – zaskřípnuly dvéře – – „Václav!“ K ňadru příštím okamžikem

tulila mu hlavu s tichým vzlykem, a on dívku líbal na kadeře. Takto chvilku dleli. K loži pak děva klekla zas; po druhé straně

Václav klesl; kovář matný zrak upjal naň a zdvihal těžké dlaně k vítání; leč Václav zlíbal vřele ruce chladnoucí, a srdce celé

zachvělo se v žalném jeho hlase: „Mistře, tak – tak spatřujem’ se zase!“ Mistr slabě usmál se i vece: „Zdráv buď, hochu! Hle! přec tebe mohu

vítat – ve své kovárně – dík bohu! – krev to stálo – ale jsem tu přece.“ „Ach, vím všechno!“ Václav pravil s bolem. „Ve vsi slyšel jsem, ký strastí roj

za ni podnik’ jste, jak těžký boj! Viděl jsem, jak v poutech vedli kolem Prokopa i jiné vzpoury vůdce, Józu viděl jsem, jenž klesl v půtce –

strašně pomstiv dívku milovanou! Mrtev zpupný svůdce. – Jeho syn nevzkřísí ruch zašlý ze ssutin, rozloučí se navždy s touto stranou,

rozprodá prý dědictví to celé. Zeman blízký kupcem poloviny, z naší krve, k lidu lnoucí vřele – Tak tu brzy život zkvete jiný!

A já – zdatné práce usilovné ovoce si nesu, jmění skrovné; koupím tuto kovárnu i s chatou – krví svou jste posvětil tu půdu,

zlatem vzpomínek s mým srdcem spjatou. S Liduškou zde v lásce žíti budu a zdar bohdá ruce přičinlivé pokvete – – Proč nepřišel jsem dříve?!“

Ještě jednou zasvit’ mistrův zor, skráň se vzpjala hynoucí už silou: „Hle, přec uchoval jsem naposled svému rodu tuto půdu milou! –

Však ne sám – tvá práce, drahý synu, zásluhy má lepší polovinu. Spoj to dvoje: Pracuj statně dál a stůj pevně, jako já jsem stál!

A teď, milé dítky, spojte dlaně na mých prsou, přichylte se níže – oh! mé ruce! – železná v nich tíže! – jak jim daleko na vaše skráně! –

Tak – mé požehnání na vás plyne, drazí! A k mým rukám jiných dvé neviditelných se tajně vine. Cítím blízkost drahé Anny své –

dobré oko hvězdou v šeru kyne – za chvilku s ní navždy duch můj splyne! Buďte požehnány, hlavy drahé! Pod tím krovem, jenž boj spatřil můj,

v tiché práci plyňte vám dni blahé, a duch lásky vždy vás obletuj! Ó! – vše zaniká mi v pustém víru – vidím slunce jen – tam vzchází rudě –

a já hasnu navždy – hasnu v míru – neb kde žil jsem, na té zmírám půdě!“