XVI.

Již niva prázdní se. Jak pára hnědá houšť na ni klesá závoj soumraku, po žárech západu jen stopa bledá se ještě míhá v dalném oblaku.

Však na protější straně, v černém boru, ký požár náhle vzniká na obzoru? Směs větví, šerem v temnou hmotu slitá, tam podivnou se mění záplavou,

vždy prudší oheň z pozadí se kmitá a šlehá sítí větvic řeřavou, až pojednou terč luny plápolavý, jak duchů kahán báječný tam svit’

a nesčetný jak démant mihotavý s ním roje hvězdné vzešly na blankyt. Kraj, dřív tak žárný, v hebkou šeř se tají, tvar za tvarem se tratí, splývá v ní(

jen rysy lip tam ještě vynikají ve slabém kmitu záře poslední, v níž bílá kaple mihavě se jeví a za junáka silným ramenem,

jenž obepíná svižné tělo děví, hrá ještě kosa mroucím plamenem, – již zhas’ i tento kmit, pruh na pních růžný jen šepot slyšet ještě sladký, družný.

Na líchy, po den celý plné ruchu, tiš osamění lehá, blahý mír, nad strnisky a snopy v temném vzduchu jen plachý sem tam šustí netopýr.

I notuje v tom kraji bezezvukém jen serenádu trylků tichounkých sbor cvrčků, rozplašených žatvy hlukem, ti trpasličí hudebníci lích.

Však nyní slyš! Tam stranou blýská cosi nad šerou tlupou v záři měsíce: to sekáči, své na ramenou kosy, jdou po robotě domů pějíce.

Kosy na ramenou vracíme se z lích nohou ztrmácenou do chatrčí svých.

Za námi posekány jsou plny snopů lány, šik mandelů tam všude, i stoh jak hora zbude,

až naplní se pánu kout každý v stodole – My na čapce si z lánu květ nesem’ koukole.

Vždy kosu naklepáme, hned jak se rozední, že zvonem jasně zní( však nadarmo se ptáme,

kdy nám den přijde žní, den jasný, den spasný, den velký našich žní?

Večer k nohám hodí žebrácký nám plat, v bídný kout se chodí po lopotě spat.

Jsme poslední v tom světě, jen dobří sekat v létě, rýt z jara, orat, síti a hladem v zimě mříti,

pro vzdělané a možné den celý pot svůj lít a z prachu v úctě zbožné na jejich slávu zřít.

Vždy kosy naklepáme, hned jak se rozední, že zvonem každá zní – však nadarmo se ptáme,

kdy na své půjdem’ s ní, kdy svitnou, kdy zkvitnou i našich klasy žní?

Chuďasa se neptá žádný jejich sněm, nechť si lká či reptá v prachu pod svým jhem.

Bez něho po svém právu zisk shánějí a slávu, svým modlám chrámy staví, cet blýskotem se baví,

jim zlaté struny hrají, sbor tančí krásných děv – od nás pak nežádají než potu daň a krev.

Když kosu klepáváme, tu divně časem zní, ne jako hudbou žní – jak okov když se láme,

jak řinkot bitevní, jak v seči meč k meči to časem třeskne v ní.

Kdo si shrnul zlato, vyšší získal um, mní, že právem za to šlape prostý tlum,

že pro něho jen sety všech požitků jsou květy, lesk, rozkoš, moc a vláda( že jiných lidí stáda

jsou zrozena jen zlobu a tíhu sudby nést, jen hmoždit se až k hrobu pro jeho zisk a čest.

Když klepem’ ranní chvíle svou kosu v době žní, přec časem jinak zní, že nad ní zasmušilé

se čelo rozjasní, v tom tluku, v tom zvuku o lepších časech sní.

Ba, přijde vaše žeň, vy duše prosté, vy, jimž jen lopot hrubých úděl dán! Již setba v zemi jest a zvolna roste, i váš se zazelená tichý lán.

Sic porůznu jen dosud zrna klíčí, a mnohde zeleň spálí mrazu dech, jen pracně stébla útlounká se týčí, – v hruď bijme se, nás je to vina všech.

Z nás každý mní, že manům ducha sluší los šťastnější než davu, lesk a čest, i frásí plamennou, jíž v sobce buší, chce – sobec sám – se nad ostatní vznést(

ač bratrství a rovnost na rtech máme, a řádům křivým ohlašujem’ boj, přec požitků, jež z nich jen klíčí, ždáme a nosíme jich voje pyšný kroj,

tím pokrytectvím horší oněch málem, jichž upřímně se hlásí dravčí skřek, že vlastní Já jest bohem jich a králem, a svato vše, co choutkám jeho vděk.

Tak dvojí vojsko proti sobě zříme – a vítězi kde budou, všichni víme. Tu moc a věhlas, zákon, spousty zbraní, pych, krása, bystrý um a bujný chtíč –

tam jenom spousta unavených dlaní, z nichž trčí kosa, kladivo a rýč, a přec ať zpupná moc sto hradeb chystá, bouř dělných dlaní vítězstvím je jista,

svým právem ubíjeným tisíc let ve věku světla opanuje svět. V sudbu naši bědnou kmitá naděje,

že i nám se jednou štěstí usměje, že také v tyto pláně, na klasy v tichém láně,

i do ztracené vísky pod slaměný krov nízký a v naši bídu, bratři, kdys zazní blahá zvěst,

že nám též země patří a našim kosám čest. Vždy kosy naklepáme, hned jak se rozední,

že každá zvonem zní, a když líp nasloucháme, tu jasně slyšet v ní, že jistě,

ba jistě den přijde našich žní.