XV.

Jak dnes hlasně, odevšad jasně hlas klekání se chví! Anděl Páně zvěstoval panně Marii poselství.

Když tak slyším z vesnic kolem zvonů zpěv se vlnit polem, celý život na paměti rázem ožije,

minulost mi hlavou letí – Zdrávas, Marie! V nízké chatce tulím se k matce jak malý hošík zas –

ó jak mile v blahé ty chvíle zněl večer zvonu hlas! Nechť jen černou v ruce skývu, síň jsem viděl plnou divů,

a v ní anděl mih’ se s bělem rajské lilie, s nachýleným k Panně čelem – Zdrávas, Marie!

Věk ten blahý uletěl záhy, hoch v práci tuhé rost’, v celém žití hrstka jen kvítí, však trní dost a dost.

V horkém potu stejným krokem za dnem den, rok míjel s rokem, s nouzí tak se ku starobě chuďas probije,

odpočine si až v hrobě – Zdrávas, Marie! Na lopotu zvyk’ jsem i psotu a rád jsem pracoval(

díky nebi za černé chleby, jež v odměnu jsem bral. Jenom nedej za mozole k stáru žebrácké mi hole,

dřív ať raděj, bože milý, srdce dobije, než těch ramen dojdou síly – Zdrávas, Marie!

Sám jsem v málu vzdával Ti chválu za dobro vše i zlo, bez žaloby po všechny doby svůj nesl kříž a jho.

Přece k nebi ruce šinu: Dopřej, Bože, mému synu, dopřej vnuku, ať se časů lepších dožije,

přines i nám nízkým spásu – Zdrávas, Marie! Kdys také já se modlil při tom zvuku – teď jinak hlasu zvonů rozumím(

jen mlčky hledím na mozolnou ruku a modlitbu již říkat neumím, jak anděl poklonil se jasným čelem před tichou pannou s rajským pozdravem,

že právě Slovo učiněno tělem, to božské slovo lásky k bratrům všem. Ba, slovo tělem učiněno, amen! Zde hlásá mi to zmozolená dlaň,

jíž bratr místo chleba dává kámen za potu horkého a krve daň. Však pro potěchu nechal mi tu chvíli, by zkonejšila hněv můj zvonů báj,

že za vše trní pozemské a býlí kdes v oblacích mi kvete věčný ráj. Nechť jiným zpívá nadpozemské zkazky, mně tvrdým hlasem připomíná zvon,

jen boj že kolem všude místo lásky, jen o kořist se rvoucích dravců shon. Já křížem nestírám tu horkou rosu, jež s čela kape mi na chudou zbroj,

jen pevněj zbraň tu svírám, svoji kosu, v ten perný, tuhý živobytí boj. Ne ruce spínat, nám se bíti třeba bez chvíle oddechu s tou křivdou zlou,

o život svůj, krov z došků, o kus chleba, o děti své a lidskou hodnost svou, a státi k sobě, chuďas při chuďasu, druh druhu protírati kalný hled,

druh druha budit, sílit do zápasu a v šiku svorném drát se výš a v před. Zde stojím s kosou, hlídka toho voje, nechť v ztraceném jen koutě vesských niv,

a nemodlím se o spasení svoje( však, je-li soudce všemocný kde živ, vím, kterak rozsoudí, a vzdychám pouze: Kéž ještě uslyším tu rajskou zvěst,

že spása vzešla utlačených touze, že slovo tělem učiněno jest!