XV.

Kdys otroci dva z cesty daleké jsme vraceli se širou lesní pouští, kde shlukem větví kmeny stověké a přivěšených úpon bujnou houští

den v soumrak měnily. Tyč vzepřenou jsme na zedraných nesli ramenou, na které se zbožím se houpal žok. Co chvíli láním zrychloval náš krok

i ranami náš hlídač, s kopím v pěsti. Tu náhle zapraskaly ratolesti a žíhaná srsť protáhlého těla se mihla vzduchem ohromná jak střela –

– skřek zazněl jediný – žerď klesla s žokem v prsť rozrytou, již zbarvil krve slap: to druh můj v předu, sražen šelmy skokem, se svíjel pod pazoury děsných tlap.

Náš hlídač bezděky svou napřáh’ zbraň – tu dravec, pustiv mrtvý raba trup, jak blesku mihnutím se uvrh’ naň a v houští snášel svůj nový lup.

Já, schvácen hrůzou, zdvihl oštěp maně, jenž hlídači pad’ z ochromené dlaně, a dal se v běh. Chtě z lesa uniknouti, než noci mrak se na krajinu shroutí,

dál, dál jsem bez rozmyslu kvapil v před a zbloudil s cesty. Do výšky mě ved’ krok bezděčný, kde příze lian řídla. Však z nenadání černá svoje křídla

noc krajem rozpjala – tu zjevil v hod svit poslední mně skalní sluje vchod, kam zemdlen na vlhkou jsem klesl drť, jat brzy spánkem, těžkým jako smrť. – –

Když procitl jsem divně osvěžen, svět krásný byl jak v první tvorstva den. Až v dálku tam, kde velký slunce kruh jak božstva plápolavý štít se hřížil

nad oceánu zamodralý pruh, les nekonečný pode mnou se nížil po sklonu horstva nenáhlém a širém, bez lidské stopy, slavným objat mírem.

Kam hleděl jsem, jen zeleň pralesa, tak svěží, divukrásná, světlem sytá, tu byla v jedno valné moře slita vln smaragdových, z něhož v nebesa

jen orel stoupal modrojasnou šíří nad nesčetnými palem nad vějíři. A za mnou daleko, mhou zastřena, svým sněhem věčným velhor temena

se kmitala přes nižší vrcholy. I zde již čistší, svěžejší byl vzduch, a pralesa se mírnil bujný ruch, leč za to smavé příční údoly

se kryly v rozeklané horstva skráni uprostřed skalních kuželů a bání. Tam horských bystřin křišťál tekutý se tříštil vodopádem v sníh a duhu,

a vplétal semo tamo třpytnou stuhu v trav kyprý samet, nikdy netknutý snad krokem člověka. Těch květů vděky as nikdy nessál lidský zrak a čich,

a v kouzlu rajském, nerušeném věky, sen země dětský zdál se dřímat v nich. Z vln pažitu se pjaly ostrovy rozkošně skupeného stromoví,

jež protkávaly svlačce kvetoucí, a věnce révy kol se pletoucí, jíž nikdo nepěstil. A haluzemi ve směsi lupenů se modral hrozen

neb ruměnil se plod, jenž padal k zemi jen tíhou přezrálý neb větrem shozen. To panenské byl obraz přírody, jhem lidským netknuté, ráj svobody.

A náhle myšlénka mi bleskla skrání, hruď zachvěla se v burném zaplesání: Jsi svoboden! Prost navždy kletých pout! Znik’ všechen útisk potupný a bolný.

Skrýš bezpečná ten dálný horský kout, zde můžeš hnízdit jako orel volný. Tam daleko je život věčných běd za stonu zjařmených a drábů skřeku,

jenž denně ronil v rány duše jed, jed hanby žhoucí, bezmocného vzteku; ten tam je spolurabů bídný sbor, jich kleslost, podlost, věčný svár a spor:

vše rázem splynulo jak hrozný sen tam v dálce mlhavé. – Jsem svoboden! Ó přírodo, tvé v lokty zelené chci pohřbít druhou polovinu žití,

své zapomenout rány scelené, a v jedno s duší tvou své nitro slíti! Ta jeskyně mi za skrýš bude vhod a tráva ložem; stromů volný plod

a ručej skal mi hlad a žízeň zkojí; ten oštěp bude proti šelmám zbrojí. – – A žil jsem tam. Duch okříval jak divem po změti sporů, běd a lopoty

v tom spočinutí klidném, volném, snivém na klíně Přírody a Samoty. Mně zdálo se, že teprv nyní zrak jsem z prachu zved’, kam jha jej chýlil tlak,

jak ponejprv bych rozhlížel se zemí, svět viděl teprv s jeho vděky všemi a překvapen se nemoh’ vynadívat. Ó v jakém tehdáž slastném obdivu

jsem vídal v moři slunka terč se skrývat v par podvečerních vzdušném předivu, jež prošleháno v posled jeho žehy roj mráčků nebem tkalo nachový

a čaruplné zlaté ostrovy, v mih každý divně měnící své břehy! A když pak po blankytném sklepení jak drahokamů drobných spousta valná

hvězd zasvítilo skvoucí hemžení, tu vzlétal duch můj v ona světla dalná, jak motýl oceánem zlatých květů, tam v bezdnu těkal ode světa k světu,

a z nebeských těl sadů vynášel dum velkolepých opojivý pel. Já přemýšlel: Těch světů bezdný rej vše chová v sobě – všechny tvarů změny,

jež možno sníti, všechen bájný děj i ducha divů řetěz neskončený – vše, co si lidská fantasie spřádá, i co jen tuší nejasně a hádá,

a nad to ještě zjevů nekonečno, o nichž to nemá, nemůž’ míti tuchu duch člověka... A přece vesmír v ruchu svém oživeném, prostor, čas i věčno

jsou Čeho’s pouhý závoj hvězdotkaný, co za tím bytím veškerým se kryje, co nemá hmotné, duchovné ni strany, co jinak, nežli chápem’, jest a žije,

co nelze měřit žádnou ducha mírou a zdaleka ni tušit žádnou vírou, co není hmotou ani hmoty duší, ni duchem, který nad hmotou se chví,

ni prasilou ni bohem – Čemu sluší jen jedno jméno: Věčné tajemství. Nic o něm nevíme, jen duše cítí, ví určitě, že musí Cosi býti

za světem tím, v němž vládne prostor, čas, a za říší, jež myslí, cítí v nás, sic jinak celý vesmír neskonalý, by hluchý byl a nebohý a malý!

Ač do mé duše tedy hvězdný týn jen taje vrhal neproniklý stín, oč povznášel mě výše nežli zář, v niž kněží otroků zde chlubně vijí

nám boha svého malou, lidskou tvář, i víru jařmem kladouce nám v šiji, tu víru, upravenou pánu v hod, by ve tmách sloužil mu náš ztuplý rod.

Však nejen přeohromná světů říš mou duši vznášela, i kvítků malých azurná, rosou operlená číš: co půvabů jsem poznal neskonalých

i v nejdrobnějších dívkách půdy kol, jež dotud nedbale jsem krušil patou; svůj různý vděk mi zjevil každý stvol, list každý s třásní jemně pilovatou

a květů tvary, plné různých vnad, i barev svěžích čarovábný lad. I tvorů nejmenších mě vábil ruch: um pavouka, když robil vzdušné sítě,

i vzhůru dolů přesný tanec much, jak zavěšených na kmitavé nítě, a jako říše trpasličí děj pod travou mravenců jsem stíhal rej. –

Tak jednou v údolí jsem těsné vešel, kam s rozličného svahů stromoví tlum bujný rostlin popínavých věšel tak hustě ozdobné své věncoví,

že pozvedat mi bylo v každém kroku ty vzdušné clony, vánkem kolébané, ze sličných květů různých barev tkané. A za jednou se mému zjevil oku

zjev krásy kouzelné. Ve travin klínu pod stromem spala děvice a kol směs úpon květných skláněla se v dol jak třásně zářivého baldachýnu,

jak padající květů bystřiny, jak dštící safíry a rubíny. A chvějícím se lehkým předivem těch různobarvých zvonců paprsk ranní

sem vnikal v polosvitu měnivém, že mihotavých světel, stínů hraní po sličné podobě, to jemné tělo v pel pohádkových vidin obláčelo.

Kde vzala se zde tato útlá kněžna ve vzácném rouchu, lehkém jako dech, v němž jevila se v libých obrysech jak pestrou vlnou údů krása něžná?

Leč zaprášen byl jeho řasný lem a trhlina též sem tam zela v něm, jíž prohlédala jemně pozahnědlá, však tím jen půvabnější těla pleť.

Kol skrání nádherná houšť vlasů předla vln černých volně splývající změť, v nich zlato čelenky se lesklo drahé, s níž v předu skvostná perla do čela

jak velká, třpytná slza visela. Pod hlavu podložené rámě nahé nad loktem obejímal zlatý had a jeden pramen vlasů kolem ouška

na hrdlo útlé, panenské se krad’ a ještě níž, kde potrhaná rouška prs mladý, svěží, oble vzpjatý jen místy halila. Šat řasnatý

kryl ve svých třásních jednu nohu zcela, leč druhé lepotvárný, něžný vděk až nad kotníky z nich se povysmek’, tam, kde se šňůra perel na něm skvěla.

Jak rozkošný ten obličej mne jímal svým něžným, čistým, sladkým oválem, tím pelem dívčích snů, jenž na něm dřímal, i přisnědlosti lehkým zákalem,

jenž divně slušel pleti sametové. I rozsmekli se rtové ústek malých, jak pootvírá za jitra svůj kalich květ nachový, a jakby blazí snové

je oblétali, usmívat se zdáli, ač stopy slz jí v ranním lesku plály pod černou řasou víček semknutých v brv jemných stínu, krásně zklenutých.

V tom zabloudil k ní motýl v poletu a důlek její brady zvoliv sídlem, níž, výše pohyboval velkým křídlem s ok dvojích duhou v modrém sametu.

Tu ze sna ruku k tomu místu vztáhla – vzlét’ motýl – na skráň jí však used’ zase – tu sebou hnula, prozřela teď znáhla a v uleknutí rychle vzchopila se.

Já pravil však: Ó dívko, neměj bázně. Ni vlasu tobě nezkřivím. Kdos’, milá, a jaké v poušť tu zavedly tě strázně? Tu ona zkoumavě v mé líce vryla

svůj velký, černý, sladký sajhy zrak, mžik ještě váhala i řekla pak: Nuž, hořký osud svůj ti vypovím. Jsem otrokyně. Avšak horší bědu

než jarma tíž pod bičem drábovým mně chystal mrzký oheň v pána hledu, a jednou místo okovů mi dali kol ramenou ty skvostné kruhy zlata,

ten šat, jenž nyní rozedrán mě halí, a tímto z perel poutem noha spjata – Však oběť zdobenou než mohli vést v dům násilníka, zoufalost mé síly

jak divem vzpružila i všeptla lest, že vhodnou k útěku jsem našla chvíli. I prchala jsem nocí v hustý les a dny již těkám pouští; doušek vody

mi skýtá pramen, pokrm lesní plody a skrytou ložnici kdes úpon směs. Ať příští den mi chystá cokoli – skon v šelmy drápech lepší, jedem zmije,

neb krutou ranou divochova kyje, než ozlacená hanba v nevoli. Já děl: Nás osud stejný k sobě ved’ – i mně dal uniknouti z rabských běd.

Tam v dáli obou ždá jen zkáza jistá – nuž, zůstaň zde! Zvol vedle mne svůj krov! Má záštita ti klidné bydlo schystá, chci s tebou dělit, co mi skytne lov,

a vnikne-li sem vrah, než tebe chopí, dřív do těchto mých prsou ocel ztopí. Tu vděčně s mým se střetl Zajmin zrak a důvěřivě podala mi ruku;

v mé dlani něžných prstů jemný tlak mnou celým zachvěl v mocném srdce tluku. Já tehdáž kvetl v plné mužství síle a ruce mladých rabek často již

se vášní třásly na mém jarém týle, když hrubé rozkoše jsem píval číš, muk rabských lokal krátké zapomnění; leč světlý obraz jinošského snění,

jenž stále v dáli zářivě se míhal a po němž náruč nadarmo jsem zdvihal, teď teprv se mi zjevil v živém těle, já poznal teprv lásky kouzlo celé.

Však střežil jsem se, toužebný ten cit byť pohledem jen plachým projevit, stud její dívčí zakalit jen dechem. Jí přenechal jsem skalní úkryt svůj,

jej vystlav travou květnatou a mechem, sám opodál si zvoliv jinou sluj. V les odcházel jsem s oštěpem a domů zvěř nosil ubitou i vzácný plod,

jenž kdes mě zlákal zlézti vrchol stromu; pak její rukou schystán prostý hod. Ty něžné prsty z různobarvých hlin tvar pěkný rozmanitých nádob shnětly

a rohož do mé sluje z hebkých třtin i z lýka brašnu loveckou mi spletly – vděk domácnosti skrovně počal kvésti v té pustině, i poznal jsem, jak mála

je třeba k lidí poklidnému štěstí, že dosti skromných požitků by přála zem každému, by zbujnost sobců líných týt nežádala z těžké práce jiných.

Vše upomínky nectné poroby, ty ramen, skrání zlaté ozdoby a šňůry perel Zajma s údů sňala a krašší blýskavého přepychu

šperk za jitra se v černé vlasy tkala ze sličných, velkých svlačce kalichů, jež plny rosných krůpějí a pelu, tu modrem zářily, tu v sněžném bělu.

Pod tímto svěžím skvostem přírody zrak vzhlédal plný čisté lahody jak pod kvetoucí větví oko laně, tu sladkou mlhou zastřen zadumaně,

však nejčastěji v čilém veselí se jiskře, jakby hravě blyštěly sluneční blesky v démantové hraně, a smavé rozkoše ten slunný třpyt

pak hrál jí po čele i na rtech, lících, v něž mihotavý důlek býval vryt, – ba zdál se hrát i po hrdle a kšticích, tak jakby spanilá ta postať celá

zář veselosti byla zosobnělá. A zponenáhlu veselý ten jas i mně se sdílel: v čela temné runy, jež zůstavil tam rabství dlouhý čas,

svůj odlesk vysílal ten paprsk slunný, s úst rozkošnějších nad květ granátový, vždy uchystaných v žert a do zpěvu, host na rty přísné přelétal mi nový –

to hravý, zlatý motýl úsměvu. – Kdys před jeskyní seděli jsme spolu a v půvab kraje pohled hřížili: Pod námi v dálném, široširém kolu

se sklony horstva zvolna nížily ve zvláštním, divném podvečerním třpytu, jímž zeleň stromoví se proměnila v zář skvostnou smaragdu a malachitu –

ta bujná zeleň, která všechno kryla, níž, níž se čeříc protáhlými svahy, po stupních klesajíc jak říčné prahy, tu v hustém nakupení mnohohlavém

jak vlny slévajíc své vrcholy, tu zase nad ostatních korun davem pnouc osamělé pyšné chocholy, tu skaliska zas kolmým úpadem

jsouc přerušena, srázem holé stráně, leč jako smaragdový diadem houšť palem sličnou vinouc v jeho skráně, s níž popínavých rostlin věncoví

v dol spouštělo svůj závěs květový – – Tak v čarokrásném, hustém rounu palem níž, níž se klonil úval za úvalem až tam, kde moře lemoval je pas,

v němž, nyní purpurném, žár slunce has’. A mráčků lehkých příze ohnivá svá nad ním tkala vidma měnivá, v něž pohled snivý, když se kolem tratí

tvář země v temnotách, rád matnou tuchu o jiném, mimohmotném světě šatí, o kraji divuplném blahých duchů. Tu náhle cítil jsem, jak něžná dlaň

mně na týl pozadu se vznesla jemně, jak vlasy měkké rozlily se naň se skráně, jež se přitulila ke mně, a když jsem stranou shlédl v Zajmy líc,

zrak láskou zářící mi hleděl vstříc skrz hojné slzy rozkoše a touhy, v nichž skvěl se černé řasy hedbáv dlouhý – mým tělem prošleh’ burné slasti plamen,

že chvějící se dívku bezděky jsem schvátil v prudké objetí svých ramen, a srdci dvé se spjalo na věky. – – Byl ráj to lásky, v němž jsem odtud žil;

den ke dni jako v slastí věnci čarném květ ke květu vždy nový půvab vil – jáť nejen v tělu Zajmy lepotvarém se kochal, než i v duchu kráse vnitřní,

tak čisté, smavé jako paprsk jitřní. Však přece blahem tím se mihl časem stín jeden rušivý; jen plaše prv’ a kradmo kmit’ se někdy duše jasem,

však pozděj’ chmurně sedal v temno brv: to vystupoval před můj vnitřní zrak dav bídných, v dálce strádajících druhů, strast na lících a v čele hanby znak;

já slyšel řinkot ocelových kruhů a skřipot zubů, stony, bičů šleh – zněl ve mně hlas: Zda smíš a můžeš v klidu zde pít jen číši rozkoší a něh,

kdy strast a trud jsou losem tvého lidu? Tak dumal jsem a tu pak štěstí moje mne tísnilo jak proti bratrům hřích: leč rozptýlil vždy opět stínů roje

mé Zajmy vděk a jasný v oku smích. Kdys ráno se mnou ke zdroji se brala a s vodou nazpět k jeskyni se dala. Já na lov jít se chystal; ale chvíli

jsem postál opřen o kopí a zíral, jak vracela se k sluji krokem víly, džbán nesouc na hlavě, jejž podepíral tlak útlé ruky, vzhůru vypjaté,

nad měkkým vlasem, jehož houštku temnou spjal pružný svlačec v pouto květnaté; zrak s rozkoší ssál harmonii jemnou těch krásných linií, jež utkávaly

půvabný obrys štíhlé postavy a chůzí vděkuplnou zahrávaly ve vlnách roucha, svůdně míhavy; a když se skryla, ještě mému sluchu

se hlásil písní sladkozvuký ret, již často pěla – dosud zní mi v duchu ten zpěv, jenž tehdy zazněl naposled: Jak v jitřním poupěti

plá krůpěj rosy, jak prsten v objetí svou perlu nosí, jak nebe hvězdy jas

a křišťál horská sluj: tak chová v každý čas mé srdce obraz tvůj. Spíš v dol se pohoří,

v souš moře změní, spíš slunce dohoří a luny skvění, spíš ve mně živoucí

bít srdce ustane, než k tobě horoucí v něm láska doplane. Leč sotva umlknul ten sladký zpěv,

ruch podivný se ozval z hloubi lesa jak praskot větví, supot, dravců řev, blíž, blíže houští oživlou se nesa, až posléz vyřítil se bědný zjev:

zjev sešlé staruchy, jíž v pustém vlání sníh vlasů polétal kol vpadlých skrání, kol těla vyzáblého cárů směs, v něž oděv rozsápal jí trním les,

i svrasklou kůži sem tam zraniv hrotem, že krev z ní pryštěla. Strach šílený byl v jejím pohledu. Prach s krví, potem jí obličej kryl k děcku schýlený,

jež na hruď přivíjela pevným stiskem – tak mimo mne se kmitla divým tryskem. Však poznal jsem ji: Jařmo téhož pána před krátkem šíji svíralo nás obou –

Ó jistě trýzní k zoufalosti hnána též prchá v pustinu před jeho zlobou! Či lidokupec chtěl jí urvat děcko, to vnouče útlé, blaho její všecko?

Hle! již tu z houšti, s lesklou v ruce zbraní, dvé jeho biřiců se vrhá za ní... Já, ukryt za pněm obrovského stromu, moh’ zůstat svědkem tajným štvaní tomu,

a hon, jenž vynořil se z lesních stínů jak přízrak náhle, byl by zmizel mžikem zas v pustiny té hluché širém klínu, jen chvilku zátiší mě vzbouřiv rykem –

leč při pohledu na staruchu štvanou, s níž kdysi stejné jho mou šíji třelo, a na ty dráby, pod jichž důtek ranou se často svíjelo i moje tělo,

krev horkým varem do mé hlavy tryskla a rudá mlha zvlnila se v oku, dlaň křečovitě dřevo kopí stiskla a z úkrytu jsem vylét’ v bystrém skoku –

Na chvilku ztrnuli před náhlým zjevem, pak na mne drábové se vrhli s řevem. Tu Zajma zamihla se mezi kmeny – zřím dosud, zvířeným jak letí prachem,

jak vlají černé vlasy rozvichřeny kol tváře sličné, bledé o mne strachem, jak ramena mi vzpíná ku pomoci a blesk jí šlehá z krásné zraků noci:

to nebyla již sladká holubice, než za svou mláď v boj chvátající lvice. Se země v běhu suchou větev zdvihla – však slabou ranou jen páž dívčí stihla

leb dráha jednoho. Ten kopí své jí v prsa vrazil. Jako stéblo květné, když útlou lodyhu srp žnoucí přetne, k mým nohám kleslo tělo mladistvé –

Tu zapomněl jsem boje, všeho kolem, k ní klesl jsem, jí hlavu mroucí zved’ a lásky pozdrav se zoufalým bolem jsem v oku hasnoucím čet’ naposled...

Jak bezduch pak jsem snášel bez obrany vztek pochopů, již spoutali mě v ráz, jich pěstí údery a běsné hany, když zpět mne vlekli, bratři, mezi vás,

zpět ve jho potupné. Já jedva cítil trest ukrutný, jímž pokáral mě pán – bylť krutší bolestí duch rozerván! A dlouho palčivý ten bol se nítil

v mém nitru chorém, až pak zpustla duše a v osud bědný poddala se hluše. Zas jařmu zvykla udolaná šij, den za dnem v tupém odevzdání míjel

a douškem hrubých požitků jsem zpíjel tu časem v ňadrech budící se zmij’. Však přec i chvíle povzletů jsem míval a zanícení. Tu jak paprsk luny

zjev zářivý vždy do mé noci splýval a v toužný zpěv mé rozševelil struny. Stár nyní jsem, vlas jíním prokvetá; leč dosud jako tkán ze vzdušných třpytů

mé Zajmy obraz ke mně přiletá a srdce hrouží v moře sladkých citů, chřest perel slyším na kotníku jemném a slyším její zpěv; zřím něžnou líc,

smích sladký zablýskne jí v oku temném a ruce loudivě mi vzpíná vstříc, jak zvala by mne k rajské lásky hodu tam k sobě, za hrob, věčnou na svobodu.