XIV.

Den horkých lopot končí zponenáhla( sic ještě světel záplavou se třpytí pláň obilí a strnisk neobsáhlá, ba, jasněji vše západem se nítí(

jak v záři požáru ty hloučky planou, jež rovinou se hemží požehnanou, jak řeřavy se blýští snopy valné, jichž mandele tu rostou v dlouhé řady; –

však nejsou to již denní svity palné, v ty ohně večer již své mísí chlady, skráň ženců zpocenou svým suší dechem( je těší blízkost želaného klidu

a naposledy ještě pilným spěchem dav rozvlňuje znaveného lidu. A nebe zvolna shledává své divy, by v pohádkových vidin říši vzdušnou

zrak odloudilo od střízlivé nivy, snů kouzlem nahradilo práci krušnou. Dne jednotvárná běl a modro žhavé hře ustupuje barev mihotavé,

v nichž obraznost jen roznícená hýří: Nad slunce sklonem třpytnou klene bránu ze zlata, nachu, z oblačného chmýří, jež nádherným plá vidmem tulipánů

a krasších květů duhovými světly, jež v edenských snad jenom hájích kvetly. Jak zarudlého zlata oblou desku nad obzorem, jenž hoří v jeho blesku,

zříš slunce žhoucí, divně zveličené, střel démantových věncem obklíčené, – ty prostřelují kolkol všemi směry pýř oblaků, jež nad ním v nebi plovou,

to divné ptactvo s ohnivými pery a s hrudí zlatou, růžnou, fialovou. Od práce všední, zvyklých rysů kraje, vzleť nyní, duchu, v neznámo a taje!

Teď čas tě zove myšlenek a snění, ó parobe, jenž’s umdlel prací tuhou: ty oblaky, jež divně západ mění a barví světel nevídaných duhou,

toť výspy blažených, jež na jezera tě loudí báječná od rmutné hroudy, v níž krtkem ryl jsi z rána do večera – snů napni plachtu nad zářnými proudy!

Ty navždy přikovaný k úzké líše, teď volně můžeš do daleka plouti, zřít jihu skvoucí květ, strž alpské říše na této vzdušné po oblacích pouti.

A bytost udeptaná v zemském prachu můž’ povznésti se v čistý éther duše, vzít od červánků světlá křídla z nachu a zaletěti k tajů hvězdných tuše.

Slyš! náhle do šumného žatvy shonu vpad’ jasný hlahol vesnického zvonu. A všechny rázem oněměly zvuky kos, hrabic, vozů, pokřik, smích a pění

před toho srdce kovového tluky, jímž jakby chvělo jiných světů snění. Tak divně vpadly v pustou vřavu denní jak ztraceného ráje hudba dalná,

jež z prachu, temna k jasu, povznesení zve mnohý věk již pokolení valná – sic darmo stále: dál se v prachu ryje dav uhnětených rabů bez oddechu

a v tupý sluch ta božská melodie jen v matném z dálky zaznívá jim echu. Dav ženců ztichlý vnímá hudbu tklivou, jež hlaholí sem s věže rodné vísky(

teď přidružil k ní za sousední nivou své klekání kýs jiný kostel blízký, teď třetí zapěl v zářném nebesklonu, kdes jiný za řekou, za pruhem lesa,

a spojeným již chorálem svých zvonů kraj celý k nebi touží, teskní, plesá.