XIV.

Vari, Zpěve mračnobrvý! Již se tvá mi hnusí zvěst, v nížto s prachem, slzou, krví smíšen pouta chřest.

Co je mi vůkol po rmutné vřavě, po všedním znoji, okovech mých – podoba světlá blíží se smavě, pouta skřek mění v hrdliček smích,

věnčí mne snění makovou řásní, skutečna trudy směňuje básní, vznáší mne v éther z otrockých lích. Zde jsem volný v modru šírém,

hluboko se tratí zem, a hluk pustý s vášní vírem nedoniká sem. Vzdušná tu říše vidin a zdání,

nehmotných zjevů tajemný ruch, žádný tu okov nepoutá vlání větrných postav, nadzemských tuch, v nesmírno dumy peruť se šíří,

v zoři krás věčných skví se a pýří – tělo nechť v poutech, králem je duch! Jenom kyne a již vítá vábnější mne sad

nežli ten, kde z růží svítá velmogulův hrad. V rozkošné sítě jímá vše valem báječných svlačců lehounký vzmach,

zaplétá v obří vějíře palem kalichů skvostných azur a nach, vzlétajíc k nebi vzduchem se blýští stříbrná vláha, pádem se tříští

o stupňů mramor v duhový prach. Z vonného pak stínů přítmí roucho vlaje pavučí, nožky zvoní v ladné rytmy

zlatou obručí, v kadeří noci nad lunou skrání kmitá se věncem světlušek plam, na ňadrech v roušky průsvitné vlání

nejdražší hoří Golkondy klam, krásněj’ však ještě pod řasou stinnou líbezná světla září a kynou v úsměvu věčném k milostným hrám.

Zdvihám náruč s blahým vzlykem, zdvihám ruce – ký to třesk? Zařinklo mé pouto – Mžikem prchá vděk i lesk.

Kolem též řinčí okovy druhů, pod bičem sténá rodná tu krev, trhá mne dolů s oblačných luhů, rozkoš se mění v bolest a hněv;

na místo písní krásy a něhy bouří zas nitrem pod katů šlehy nářku a pomsty divoký zpěv!