Buben duní, bodáky se blyští,
pušky rachotí, vzdor slabý tříští, –
padli, prchli, ostatek se vzdává –
soudci kyne čas a hrobaři –
Zdeptala vše vítězná moc práva –
pouta řinčí – – Vzdej se, kováři!
Kovář sedí na své kovadlině,
čelo v ruce, perlík chová v klíně,
bez pohnutí jakby tesán z žuly.
Marně Liduška se k němu tulí
s úpěnlivou prosbou, soused kárá,
že čas příhodný se promaří –
tudy oknem! – hustá jitřní pára
ukryje tě – Prchni, kováři!
Mistr vstává, ku práhu se bere:
bodáky již svítí v mlze šeré,
slyšeti již povel, řinkot zbraně...
Kovář jímá perlík v obě dlaně,
povznáší jej s jiskřícím se okem,
smrtí pohrdu má na tváři – –
Vojska řad již odměřeným krokem
míří k němu: „Vzdej se, kováři!“
Střásl dívku, jež kol něho vila
s nářkem ruce, odstrčil ji mocí.
Postať obrovská se vytýčila,
bleskly oči svislých vlasů nocí –
„Nepoddám se!“ křik’... „to půda moje!
Nikdo tu mé právo nezmaří!“
Napřáhl jak děsný démon boje
kladivo své – – Běda, kováři!
Rozlehl se náhle výstřel hromný,
pád a dívčí výkřik srdcelomný;
dýmu oblak modravý se vznesl –
perlík padl, kovář k němu klesl,
krev mu z prsou valem vyřinula,
nazad obličej se sklonil siný
a jak na podušce spočinula
mroucí hlava v lemu kovadliny.