XIII.

„Vzdoru konec, mistře! Vari ztad! Hle! tu listina, jež mocí práva pánu mému všechno odevzdává: kovárnu i chatu, role, sad;

jeho již ten práh i tyto stěny. Soudu vyslance po boku mám, k ochraně i průvod ozbrojený – Zmoudřete a dejte průchod nám!“

Mistr, stoje před kovárny prahem, vyslal na správce dva blesky zlobné z temných řas a náhlým ruky vzpřahem list mu vyškub’, trhal v kousky drobné,

že kol něho útržky té běli jak roj bělásků se větrem chvěly. A hlas jeho duněl: „Hle! tu dává ruka moje větrům vaše práva,

mrzce zakoupená lesklým kovem, spečetěná křivých svědků slovem. Mou jest tato půda! pravím vám. Mějte si těch cárů na tisíce,

bodáků než jehel v boru více, já své právo čisté, svaté mám, zapsané v tu půdu pečí hrotem, rukou mozolnou a čela potem,

mám ta prsa, pevné srdce v nich, tuhou tuto leb, tu ruku zdravou, mám ten perlík svůj a nade hlavou nejvyššího soudce v nebesích!“

„Jménem zákona!“ „Co po zákonu!“ zvolal Prokop, vyšed odhodlaně z postav bědných hlučivého shonu. „Právo na mistrově stojí straně.

Kovárny té zachtělo se pánu – to váš zákon. Má-li jediný hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů, luk a lesů, celé dědiny,

jemu všecka dolina již patří, jemu slouží bídně za podnoží na sta otroků nás – Blesky boží!“ „Vari, chlape!“ „Zůstanu! Hej, bratři!“

A v mih příští viděti jen kupu lidí zmotanou, kde všechno s jekem strká se a sráží, sálá vztekem – Tu: „Jsem raněn!“ výkřik ze zástupu –

„Krev!“ hřmí Prokop, „naše krev již teče! Krev tu pomstíme! Ať zahynou!“ Zděšen prchá správce s družinou, za nimi dav pádí, zlobou ječe.

S lící mrtvoly a s okem běsa Józa z kovárny se řítí, nesa plnou náruč zbraní rozmanitých podivného, nestvůrného zjevu,

z okovaných dřev a hřebů vbitých, jež kul mistr v šíleném svém hněvu. Józa v dav je metá na vše strany a hlas jeho řičí: „Bijme, palme!

Vzhůru do továrny! Na tyrany! Všechno do prachu a trosek svalme!“ Takto někdy přichází bouř náhlá; niva teskně dřímá, vedrem zpráhlá,

když tu vítr na vzduchovém oři rázem přicválá a po všem kraji vztekle burácí, že pod ním hrají klasy zmítané jak vlny v moři,

šumně tetelí se vršky stromů, prach a listí prohání se vírem v mocných kotoučích, tma v luhu šírém, kmitne blesk a třeskne rachot hromu:

Tak zde vášeň ztýraného lidu, – lidu s otčinou a řečí různou, spjatého běd stejných páskou hrůznou – šlehla rázem z ponurého klidu,

vyvřela tu v děsném pomsty jeku výheň dlouho utlumených vzteků a vše naplnila kolkolem třeskem, rykem, kletbami a stony,

vřavou pustou, do níž chrámu zvony v poplach bily kvilným hlaholem. Na práh kovárny zář divná padá: zlatem řeřavým a nachem spolu

barví jej a růžnou aureolu Lidunce kol jasných vlasů spřádá, kteráž k otci úzkostně se tulí noříc pohled, hrůzou ustrnulý,

v oněch svitů děsný zdroj. To svítí stavba ohromná, v luh září dalný, z lítých žárů, jakby koráb valný ve plamenném tonul vlnobití,

jisker dešť jak prašná pěna žhavá srší v dýmu mračna červenavá a z té spousty divě trčí vzhůru, všecek záře nachovými svity,

komín titán v oblak zrudlou chmůru jako zářný maják obrovitý. Kovář zašeptal. „To jejich dílo! já jen ubránil, co moje bylo!“