XIII.

Bouř’ prchající ještě z dálky hřmí, však pozvolna již svítá nad nivou, tu lánů část se dosud mračně tmí, tam jiná svítí slunnou protivou,

a jestli z chmůry, jež útěkem se třepí v divné stvůry, kdes šlehne ještě v dol krůpěj deště,

tu mění slunce v perlu ohnivou. A teď – – O krásný, smavý zázraku, jak ladíš v rozkoš bytost veškerou, když z nenadání šlehneš do mraku

svou jásající září sedmerou, nad letní lány když zkleneš oblouk vítězné své brány a po temnotě,

po divém hřmotě kraj rozplesáš svou vzdušnou nádherou! O jasná těcha z tebe pramení, svit oné blahé zvěsti pravěku,

že bůh tě zžeh’ jak věčné znamení své shovívané lásky k člověku, že tvoje krása vždy nový klid po každé bouři hlásá –

Po vzteklém víru zas blaho smíru i nám zde věstíš v časů daleku. Jde hrozná bouř’ – ji tuší každý z nás,

i raba sen i neklid pochopa: snad v rozvratu, jak Římem kdysi třás’, až k základům se zachví Evropa( ne barbar v zlobě

ji zkruší – sama vstane proti sobě, vše vírem schvátí, hráz každou zvrátí ta valící se blíže potopa.

Již dlouho z dola sterá hrozí pěst a slyšet z temna zubů skřipoty, i ticho zdánlivé zlou šeptá zvěst, – toť dusný klid před hromů rachoty.

Kdož chová víru, že podrobí se stará křivda v míru, že ducha zbroje ty skončí boje,

jas myšlenek ty zdolá mrákoty?! Říš ducha ještě neobsáhla zem’, věk hrubé síly neprch’ surový a starou zbraní, mrzkým železem,

svět starý ubránit se hotoví, vše věstí, běda, že blízké zkázy uragan se zvedá, že hrozí prve

věk spousty, krve, než v duchu, pravdě svět se obnoví. My, které neklid věku bičuje, kdož vůkol vidíme jen boj a spor,

jak pěsť se proti pěsti vztyčuje, jen záštím plane milionů zor, my, kteří víme, že horší bouř’ v dnů příštích mlze dříme,

kdy vedle svatých snah, bohem vzňatých, všech vášní změť se vyrve ze svých nor. My, jimž boj věstí i ta idylla

niv klasnatých, kde hledali jsme klid – ač idyllou ni druhdy nebyla tma duševní, v níž otročil tam lid – : ó v teskném vzdechu

jak zříme k obloze, kde pro útěchu po vřavě burné na cloně chmurné se zžíhá duhy čarovábný třpyt!

Ach, také v oněch lidských bojů mrak kdys opět mír se blaze usměje – však teprv nových pokolení zrak té shody duhou krásnou okřeje(

nám dáno pouze zřít mihavý jen zákmit v marné touze té příští doby, přes naše hroby

jež k výším slunným šťastna dospěje.